Den druhý – cesta do Galway

Myslíte si, že má nějaká část vašeho mozku na starost smiřování se se skutečností? Pokud jsem nějakou měl, tak prodělal drsnou ranní rozcvičku, neboť stav po pěti hodinách spánku na nepohodlných matracích se vůbec nedá srovnat s realisticky živým a nerealisticky příjemným snem, ze kterého mě vytrhl v 7:01 mobil dožadující se mé pozornosti.

Nějaká ta „snídaňka“ a pak pochod údajně vyhlášenou uličkou hospod Temple bar v závěsu za úklidovým autem, které mělo nejspíš na svědomí, že jsem nebyl schopný ověřit, co je pravdy na tom, že potenciální ranní chodec musí kličkovat, aby mu na podrážkách nezůstaly stopy většiny nápojů, které se v okolních krčmách čepují.

Autobusové nádraží jsme našel dle Pecákova popisu snadno a při pohledu na ceny mě zahřálo zjištění, že využitím nejbližšího spoje do Galway ušetřím čyři eura oproti původnímu plánu. Ten předpokládal, že použiji autobus společnosti Citylink jedoucí z letiště. V 9:00 nacpaný dopravní prostředek vyrazil, začalo pršet a já usnul. Občasné probuzení a vyhlédnutí z okénka mě ujistilo, že celé Irsko je protkané stěnami a ploty, že je zde spoustu ovcí, že stále lije a že nemám deštník ani pláštěnku. I made a big mistake that I travell to Ireland and I haven’t any umbrella, napadl mě věta, kterou jsem se rozhodl nenápadně utrousit před svojí landlady (toto tento výraz překládá 1311tistránkový slovník od FIN publishing jako domácí paní a English in 20 minutes a day je používá pro označení ženy v hostitelské rodině).

Galway mě přivítalo hnusným studeným počasím (6°C podle palubního počítače autobusu), větrem a deštěm. Než jsem se rozkoukal, většina vysoupivšího davu se rozprchla a zbytek těch, kteří se možná pozítří stanou mými spolužáky nalezl do přistavených taxíků. Pokusy o nalezení nějakého záchytného bodu, který by mi pomohl dostat se levně pár kilometrů na západ a nezmoknout přitom na kost, jsem prohlásil za neúspěšné a obvinil z toho svoji ospalost a místní informační centrum, ve kterém nebyla žádná rozumná mapa Galway.

Po krkolomném rozhovoru se slečnou na informacích jsem našel asi půl kilometru vzdálenou zastávku autobusu, zaplatil euro a půl a nechal se odvézt k Clybaun Heights (což se neobešlo bez dalších diskuzí se řidičem i pasažéry, které mě přesvědčily, že jít studovat angličtinu nebyl špatný nápad).

Autobus mě vyplivnul do řídkého deště ve čtvrti připomínající napůl Řečkovice a napůl Bosonohy (tím ovšem nechci nijak naznačovat, že by zmíněné čtvrti měly cokoli společného). Mapa mi vymezila asi půl kilometru čtverečního, a asi po patnácti minutách proplétání mezi zahrádkami místních vilek, zjišťuji, že v číslování domů nemají o nic větší systém než já ve svém naivním pokusu zalézt do tepla domu číslo osm na Clybaun Heights.

Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit.

— Hemingway

Po půl hodině nacházím neoznačený dům mezi sedmičkou a devítkou a odevzdaně se před něj postavím a nechávám na sebe štěkat rozčilenou bílou fenu s pooperační jizvou na vyholených zádech.dum

Otevřel mi poněkud srandovně vypadající oplácaný mladík, kterého jsem odhadl na „Brian 01/02/88 M“ a představil se mi jako Brain, ukázal mi sympatický dům dal mi na výběr ze dvou pokojů a zanechal mě v tom menším a teplejším s kypící nedočkavostí natáhnout se na vyzývavě měkkou postel a oddat se aspoň hodinovému nicnedělání.

Po vybalení jsem se seznámil s Catherine Howard – ženou ve středních letech, kratšími vlasy obarvenými na slámově žlutou, poněkud unaveným, ale zřetelně artikulujícím hlasem, zřejmě zvyklým komunikovat se studenty, kteří na tom byli s angličtinou ještě hůř, než já.

Ještě ten den se na scéně obevil Brianův bratr a Catherine’s son v jedné osobě. S jeho dívkou jsem se několikrát s podivuhodnou přesností minul, vém nyní tuto nice girl from Poland nepředstavím. Z bílé fenky se vyklubala Fíbí (jo, přesně podle ní se jmenuje) a v neposlední řadě David – manžel Catherine, postarší muž nevýrazného vzhledu s lesklou pleší prorostlou bílými chomáči. Můj paměťový potenciál pak u večeře, která se sestávalo s podivné kombinace neoloupaných brambor, jakýchsi rybích kuliček a spousty zeleniny, překročil bratr Briana, jenž se naštěstí jen kolem naštěstí jen mihnul a já mohl rezervu využít na Floriána – černovlasého pětadvacetiletého švýcara, kterého sem poslala jeho firma BMW, aby svoji angličtinu zdokonalil aspoň na intermediate level. Mluví prostě o něco hůř a nezmění to ani prohlášení Catherine: „Your english level is quite simmilar“, po kterém jsem se místo Pnina pustil do Gosebumps s podtitulem „The ghost next door“ (s hořící dvanáctiletou dívkou na titulní straně), knihy jenž se tu stala patrně jakýmsi (naštěstí) mlčenlivým pozůstatkem návštěvy nějakého předchozího studenta.

Lepší představa o sobě samém vede k lepším výkonům. Říká se: „Budete tím člověkem, kterého v sobě vidíte.“ (str. 517)

— Werther, Davis

Pln úvah, spíš o tom, co už jsem zažil, než to co mě čeká jsem usnul v předtuše zítřejší nudné neděle, kdy si budu moct pořádně zážitky přeskládat a vrhnout se do nového školního týdne s čistou myslí připravenou vypořádat se s další oblastí, která bude tvořit mé nové životní prostředí.

Ve dvě hodiny ráno jsem nucen vyslechnout několik uřvaných Irských slaďáků, které mě vedou k rozodnutí, že zítra ráno zavedu řeč na téma noční klid.

3 komentáře to “Den druhý – cesta do Galway”

  1. Vitek napsal:

    U nás v Čechách se „similar“ píše jen s jedním m, ne se dvěma… je to snad v Irsku jinak?

  2. Ondra napsal:

    Jo to je jenom překlep :). V Irsku to pokud vím jinak není (možná v Irštině, ale tou tu mluví jen pár vlastenců). Btw — kdybych psal svoje články celé v angličtině budou tvoje opravné komenáře IMHO delší než moje příspěvky. 🙂

  3. Ondra napsal:

    Jo to je jenom překlep :). V Irsku to pokud vím jinak není (možná v Irštině, ale tou tu mluví jen pár vlastenců). Btw — kdybych psal svoje články celé v angličtině budou tvoje opravné komenáře IMHO delší než moje příspěvky. 🙂
    Opravím to…