blog.orwen.org osobní názory, postřehy a nápady tak jak sem propadnou klávesnicí

První den cesty do Irska

Příjezd na letiště odbavení, pasová kontrola, odletový salónek – to všechno proběhlo s velkými časovými rezervami v podstatě docela nudně. Při čekání jsem si konečně po několika desítkách hodin činorodých příprav na akci konečně uvědomil, co mě čeká. Doufám, že to bude stát za to, mám trochu pochybnosti.

V letadle je nehorázně plno. Mačkáme se tam celou cestu, není kam dát příruční zavazadlo ani bundu, ze které pokaždé, když ji zmáčknu, vyletí chomáč peří. Sqjelá akcelerace, námraza na oknech, kafe za pět euro, tři korekce směru letu. Přečetl jsem první kapitolu Pnina, skládám poklonu Nabokovi a objevuji nepatrné paralely v životě hlavní postavy této (malinko autobiografické) knihy.

V Londýně nabíráme zpoždění pět minut. Venku je nehorázně hnusně, naštěstí jen přebíháme do skleněného bludiště chodeb. Po pěti (!) minutách svižné chůze podle cedulí vzdávám pokusy napojit skleněný labyrint na svoji myšlenkovou kopii plánku letiště, který mám pro jistotu s sebou. Vzápětí se dostáváme k přepážce. Doufám, že po mě nebudou chtít boarding pass, který už od nástupu do letadla nemůžu najít. Nechtěli. Prostor kolem splynul (jako obvykle s se sotva slyšitelným „plopnutím“) s mojí původní představou letiště a já sebejistě zamířil srkz spousty přepážek a obchodů k informační tabuli, pak na check-in zone J. Moje první věta v Anglii: „Ee? Pardon. Speak slowly please“. Nevím proč, ale chtěl po mě vízum. Anebo jsem mu nerozuměl.

Asi neví, že je ČR v EU. Nakonec to vzdal, přehlédl, že můj batoh váží o kilo víc a já zamířil k další sérii kontrol (když už máte opasek s kovovou přezkou, neberte si padající kalhoty). Trpělivě zpracovávám příliv informací.

• V odletovém salónku zjišťuji při pohledu na mobil že je 20:02.
• Zrak mi utkví na infomonitoru a dozvídám se, že mám jít k bráně 41.
• Dle itineráře letadlo do Dublinu odlétá 20:10
• Opatrné nahlédnutí do paměti mě informuje o tom, že brány se zavírají deset minut před odletem.

Výsledek? Ačkoliv jsem se nikde nezdržel a pečlivě předbíhal kde se dalo, přestoupit za 35 minut není možné.

Není lepší útěchy při neúspěchu plánu, než na jeho místě udělat nový plán anebo mít jiný již v záloze.

-- Paul

Co naplat, nastavuji hodiny v mobilu o hodinu zpět a mám ještě dobrých padesát minut na jednu obloženou veku. Právě mě došlo potvrzení přihlášky na MZLU, super.

Studium plánu se mi dost vyplatilo a taky musím pochválit Standstetské letiště za sqjelou organizaci.

Další let – mnohem přátelštější atmosféra. Slečna se hádá se stewardem, že potřebuje na záchod, ten ji nechce pustit, že ještě nejsme v příslušné letové hladině. Slečně je na zvracení a dostává papírový pytlík. Venku je tma. Čeština už se úplně vytratila, ale zato tu znějí (asi trochu naopilí) pasažéři. Vypadá to na nějaký britský pop. Z několika hlášení od letušek a kapitána jsem rozuměl dvěma slovům (thank you).

Hned se začítám do Pnina. Zhltám znovu celou první kapitolu a pak i druhou. Objevuji výrazné paralely v dějové linii hlavního hrdiny a desítkách drobných postřehů, kterými se po cestě bavím. Hlavní hrdina je mi velice symatický. Obdivuji Nabokovův styl.

Když jsem včera dostál svých předsevzatých povinností člena vedení oddílu a, ačkoliv bych mohl podobnou větu, jak je patrné z mého posledního příspěvku, prohlásit o mnoha dalších potenciálních činnostech, došel na radu Medvědů, ukázalo se, že mně osud tento smysl pro povinnost oplácí více než štědře tím, že mi přihrává Vikkiho zmínku o Pecákovi, který „je přece teď v Irsku a pokud vím tak v zrovna v Dublinu“.

Krátký pohled na manuál telefonní budky, chvilka hledání v informační složce, kam jsem si ve světlé chvilce zapsal předvolbu Irska a už na druhé straně slyším nesrozumitelný zvuk. Zkouším: „Ahoj? Taky Orwen?“. Pozitivní reakce. Pecák mně ve čtyřeurové chvilce popisuje jaxe k němu dostanu „... tak až vystoupíš na Oukonelce, zase zavolej, já ti půjdu naproti“. První autobus je plný, do druhého už se nacpu. Jízdní řád tvrdí, že cesta stojí 1.85 eura, platím dvě a dostávám účtenku na 1.35. Po necelé minutě váhání si přisednu k blonďaté Irce, které by mohlo být tak stejně co mě. poté, co přijme jeden telefonát, zjišťuji, že je to Češka. To mě rozhodí a pár minut se odhodlávám se jí zeptat, kde že je moje cílová stanice. Bez jediného náznaku překvapení mně poradí a já dávám naplno průchod své komunikativní povaze a půl hodiny mlčíme. Slečnu to asi zaujalo, takže nejen, že omylem přejede svoji zastávku, ale vystupuje se mnou, dělá mi dva kilometry průvodkyni Dublinem a v poslední řadě, po popisu desítek nejrůznějších památek, se z původní Irky vyklube Irena z Plzně.

Krátkozraký chápe, že na lovu netrefil zajíce. Proč se ten, kdo je nesmělý, diví, že není milován?

-- Maurois

Sotva mi zmizí z dohledu setkávám se Pecákem, který mě už značně rozespalého uvádí do svého bytu a dozvídám se desítky zajímavostí o Irsku (např.: Newgrange 3200přKr), dostávám zelený čaj, matrace na spaní a uléhám s přesvědčením, že pohostinnost Irů je asi hodně nakažlivá. Vždyť Pecák zde je teprv od ledna.

Dnešní výdaje (v eurech):

• 4 první telefonát Pecákovi
• 2 autobus k Pecákovi

Dublin 01:17 místního času, 02:17 našeho