Irské noci (3)
Strčil jsem tedy některé zásady pod polštář a zaujal strategické místo u pootevřených dveří, abych lépe slyšel.
Po několika minutách kdy jsem, vděčný za každé rozptýlení několikahodinového polospánku, naštvaný na Catherine, zvědavý na to, co se skrývá pod pestrobarevnou maskou dosud až nezvykle milých setkání, se posupně v různých variantách dozvídal jak jsem cheeky, když si jen tak přijdu v noci do jejího obýváku a aniž bych se jí zeptal, ztlumil její rádio a pak se s ní ještě hádal o hlasitosti. Ve svém dramatickém popisu hojně používala teatrálně pronášenou přímou řeč a podle klapání podpatků na kuchyňské dlažbě jsem pochopil, že předvádí něco jako scénku. Několikrát po sobě. Zapřemýšlel jsem, zda toto byla ta poslední kapka, která přeteče přes pohár mé trpělivosti a odnese mě o dům dál (máme právo změnit host family, pokud k tomu máme nějaký důvod) když jsem uslyšel i Brianovu reakci, který dal své matce důrazně najevo, že by s tím opíjením měla přestat a že někteří lidi, jako třeba on taky potřebují spát. Následovala krátká a hlasitá výměna názorů, načež oba ztlumili na nesrozumitelnou úroveň a já se, poněkud zmatený, ale vcelku pevně rozhodnutý to ještě zkusit, zavrtal pod peřinu a usnul.
Irské noci (2)
přímé pokračování první části
V kuchyni jsem našel kouřící a přeqapenou Catherine. „I though you're David…“, pronesla a oklepala si popel z cigarety. „I'm not David. I just need to sleep and it's impossible because of the music“, vypadla ze mě nad slunce jasná pointa. „Oh, I'm sorry about that Ondrej…, but I can't hear it after you have turned it down and I love this music much“. Následoval několikaminutový rozhovor v jehož první části jsem usmlouval kompromisní sound level, což se však po poté, co Catherine prohlásila že to je přece její dům a že nemá smysl mluvit o kompromisech, ukázalo jako nedorozumění a hudbu jsem byl nucen vrátit na původní úroveň. Protože by další diskuze vedla pravděpodobně k hádce, odložili jsme toto téma na ráno a já si potřetí poslechl CD Slow Motion (by David Gray).
Blížila poslední skladba a zrovna když se na displeji mého mobilného telefonu objevilo 03:55, ozvalo se bouchnutí dveří a přišel Brian – devatenáctiletý student ekonomické fakulty, silnější postavy, sympatického chování, syn Catherine.
Následovalo vřelé uvítání na chodbě načež se oba příbuzní odebrali do kuchyně, která už byla v mé představě tak zaplněna kouřem, že mě zprvu nepříjemně překvapilo, že je odtam vůbec něco slyšet. Místo toho, aby se zvuk hovoru měkce rozptýlil v neproniknutelném modravém dýmu, doléhal ke mně do pokoje s takovou intenzitou, že poté, co Catherine ztlumila (konečně!) hudbu, byl jsem schopný rozumět některým slovům. Dalším překvapením, které mě tentokrát zvedlo z postele bylo téma hovoru, kterým jsem byl já. Strčil jsem tedy některé zásady pod polštář a zaujal strategické místo u pootevřených dveří.
Irské noci
!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } –>
Situace. Je 04:53 brzo ráno, ještě dost času na to, aby sem skrz umaštěné okno pronikl do tmavého pokojíku temně narudlý odstín červánků a nahradil tak vybledlý svit pouliční lampy nešikovně posazené přímo před náš malý domek na Clybaun road. Světlo v barvě pomerančového vitacitu se odráží od mokré vozovky, po které se čas od času prožene taxík a tlumeným „vrrrzííííím“ dává najevo platnost Dopplerova jevu. Chudou škálu zvuků pak doplňuje ještě přes tenkou sádrokartonovou stěnu tiché chrápání staršího muže v nepravidelných intervalech přerušované o poznání hlasitějšími vzlyky jeho opilé manželky. Zbytek už je jen ticho a tma. Poetičtěji změření jedinci možná dostanou chuť se zeptat jaké ticho že je to tu vlastně slyšet a přehlédnou přitom otázku, která se vyloženě nabízí těm, kteří sice nikdy nechápali proč by se měly rozlišovat různé druhy ticha, ale zato tázavě tázavě zvedli obočí při zmínce o zmíněných citových projevech mé landlady Catherine.
Pokud bych navázal na jeden z předešlých příspěvků, ve kterém jsem popisoval první noc v našem Irském rodinném domku, začal bych nedělním rozhovorem odehrávající se jen několik hodin poté, co jsem místo očekávaného snížení spánkového deficitu obdržel jen dva dvouapůlhodinové šlofíky – jeden večer a druhý ráno. Z tehdejšího rozhovoru tehdy vyplynulo, že pro Iry je úplně normální se v noci o víkendu opít (po té, co jsem je slyšel bych řekl spíš ožrat) a následující den pak strávit v posteli s polední snídaní tvořenou jen prášky proti kocovině (kocovina se řekne hangover, ale neúmyslné použití overhang není na škodu, chcete-li místí obyvatele opravdu rozesmát). Při opatrném dotazu, zda mám podobně strávené noci očekávat i v budoucnu jsem tehdy dostal úsměvnou odpověď, že v žádném případě… prý jen občas o víkendu. Co nadělám, občas o víkendu to snesu. Zvlášť přejmu-li rychle podobné Irské zvyky :-p.
Následující víkend byl prodloužený o St. Patric's day a situace se opakovala jednou ze čtvrtka na pátek a pak z pátku na sobotu. Průběh je vždy stejný kolem druhé hodiny ranní se otevřou dveře, Catherine si v obýváku pustí _nahlas_ Irské slaďáky, tak aby to dobře slyšela v kuchyni na druhé straně domu, kam se uchýlí začne pomalu zdolávat balíček cigaret. Ve druhé ze zmíněných nocí hnán přesvědčením, že toto přece není sometimes at the weekend jsem sešel po schodech do prázdného obýváku a v nepříjemném domění, že příčina toho odporného hluku linoucí se z reproduktorů už se stala důsledkem a zmožena alkoholem odpočívá v pokoji, ztlumil jsem hi-fi na přijatelnou úroveň. Z kuchyně se hned na to ozval podrážděný hlas a mě tu noc čekala ještě dlouhá diskuze stížená ospalostí na mé straně a ospilostí na straně druhé (ospilost je kombinace ospalosti a opilosti). O tom však až příště.
Pro přehlednost bych rád zmínil, že úvodní odstavec o vitacitových lampách a vzlykající manželce, po kterém jsem si v retrospekci odskočil do minulosti, se odehraje až přesně za týden od okamžiku nynější dramatické zápletky, v jejímž počátku jsem svoje vyprávění tak nevhodně přerušil.
.
Zdravotní péče v Irsku
Je chvalitebná. Z první ordinace mě poslali do jiné (prý že jsou busy), ale tam jsem bez problémů dostal recept na penicilin. V lékárně mi jej pak dali zadarmo. To všechno jen díky kartičce zdravotní pojišťovny a white stuff on my tonsils (viz obrázek). Jsem moc rád, že to tak funguje.
Dlouho jsem sem nepsal ale v průběhu tohoto týdne, možná snad už pozítří, něco napíšu.
-
Detekce Cenzury
Podpora
Aktuálně
- Pres noc za oknem trochu nasnezilo :-) http://t.co/hypSXDr3
- @jochocz proc?
- @adent tohle zrovna docela cool je ;-) (ale jo, meli by si to ujasnit)
Poslední alba
