blog.orwen.org osobní názory, postřehy a nápady tak jak sem propadnou klávesnicí

Irské noci (2)

přímé pokračování první části

V kuchyni jsem našel kouřící a přeqapenou Catherine. „I though you're David...“, pronesla a oklepala si popel z cigarety. „I'm not David. I just need to sleep and it's impossible because of the music“, vypadla ze mě nad slunce jasná pointa. „Oh, I'm sorry about that Ondrej..., but I can't hear it after you have turned it down and I love this music much“. Následoval několikaminutový rozhovor v jehož první části jsem usmlouval kompromisní sound level, což se však po poté, co Catherine prohlásila že to je přece její dům a že nemá smysl mluvit o kompromisech, ukázalo jako nedorozumění a hudbu jsem byl nucen vrátit na původní úroveň. Protože by další diskuze vedla pravděpodobně k hádce, odložili jsme toto téma na ráno a já si potřetí poslechl CD Slow Motion (by David Gray).

Blížila poslední skladba a zrovna když se na displeji mého mobilného telefonu objevilo 03:55, ozvalo se bouchnutí dveří a přišel Brian – devatenáctiletý student ekonomické fakulty, silnější postavy, sympatického chování, syn Catherine.

Následovalo vřelé uvítání na chodbě načež se oba příbuzní odebrali do kuchyně, která už byla v mé představě tak zaplněna kouřem, že mě zprvu nepříjemně překvapilo, že je odtam vůbec něco slyšet. Místo toho, aby se zvuk hovoru měkce rozptýlil v neproniknutelném modravém dýmu, doléhal ke mně do pokoje s takovou intenzitou, že poté, co Catherine ztlumila (konečně!) hudbu, byl jsem schopný rozumět některým slovům. Dalším překvapením, které mě tentokrát zvedlo z postele bylo téma hovoru, kterým jsem byl já. Strčil jsem tedy některé zásady pod polštář a zaujal strategické místo u pootevřených dveří.