blog.orwen.org osobní názory, postřehy a nápady tak jak sem propadnou klávesnicí

Irské noci

!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Situace. Je 04:53 brzo ráno, ještě dost času na to, aby sem skrz umaštěné okno pronikl do tmavého pokojíku temně narudlý odstín červánků a nahradil tak vybledlý svit pouliční lampy nešikovně posazené přímo před náš malý domek na Clybaun road. Světlo v barvě pomerančového vitacitu se odráží od mokré vozovky, po které se čas od času prožene taxík a tlumeným „vrrrzííííím“ dává najevo platnost Dopplerova jevu. Chudou škálu zvuků pak doplňuje ještě přes tenkou sádrokartonovou stěnu tiché chrápání staršího muže v nepravidelných intervalech přerušované o poznání hlasitějšími vzlyky jeho opilé manželky. Zbytek už je jen ticho a tma. Poetičtěji změření jedinci možná dostanou chuť se zeptat jaké ticho že je to tu vlastně slyšet a přehlédnou přitom otázku, která se vyloženě nabízí těm, kteří sice nikdy nechápali proč by se měly rozlišovat různé druhy ticha, ale zato tázavě tázavě zvedli obočí při zmínce o zmíněných citových projevech mé landlady Catherine.

Pokud bych navázal na jeden z předešlých příspěvků, ve kterém jsem popisoval první noc v našem Irském rodinném domku, začal bych nedělním rozhovorem odehrávající se jen několik hodin poté, co jsem místo očekávaného snížení spánkového deficitu obdržel jen dva dvouapůlhodinové šlofíky – jeden večer a druhý ráno. Z tehdejšího rozhovoru tehdy vyplynulo, že pro Iry je úplně normální se v noci o víkendu opít (po té, co jsem je slyšel bych řekl spíš ožrat) a následující den pak strávit v posteli s polední snídaní tvořenou jen prášky proti kocovině (kocovina se řekne hangover, ale neúmyslné použití overhang není na škodu, chcete-li místí obyvatele opravdu rozesmát). Při opatrném dotazu, zda mám podobně strávené noci očekávat i v budoucnu jsem tehdy dostal úsměvnou odpověď, že v žádném případě... prý jen občas o víkendu. Co nadělám, občas o víkendu to snesu. Zvlášť přejmu-li rychle podobné Irské zvyky :-p.

Následující víkend byl prodloužený o St. Patric's day a situace se opakovala jednou ze čtvrtka na pátek a pak z pátku na sobotu. Průběh je vždy stejný kolem druhé hodiny ranní se otevřou dveře, Catherine si v obýváku pustí _nahlas_ Irské slaďáky, tak aby to dobře slyšela v kuchyni na druhé straně domu, kam se uchýlí začne pomalu zdolávat balíček cigaret. Ve druhé ze zmíněných nocí hnán přesvědčením, že toto přece není sometimes at the weekend jsem sešel po schodech do prázdného obýváku a v nepříjemném domění, že příčina toho odporného hluku linoucí se z reproduktorů už se stala důsledkem a zmožena alkoholem odpočívá v pokoji, ztlumil jsem hi-fi na přijatelnou úroveň. Z kuchyně se hned na to ozval podrážděný hlas a mě tu noc čekala ještě dlouhá diskuze stížená ospalostí na mé straně a ospilostí na straně druhé (ospilost je kombinace ospalosti a opilosti). O tom však až příště.

Pro přehlednost bych rád zmínil, že úvodní odstavec o vitacitových lampách a vzlykající manželce, po kterém jsem si v retrospekci odskočil do minulosti, se odehraje až přesně za týden od okamžiku nynější dramatické zápletky, v jejímž počátku jsem svoje vyprávění tak nevhodně přerušil.

.