Sport s Nokia Sport
Dnes jsem se rozhodl, že konečně vyzkouším aspoň některé sportovní funkce svého mobilu. Ten v sobě má zabudovaný pohybový senzor, takže pozná, kdy došlápnu nohou na zem. Po deseti minutách běhu na mě vyplivnul následující informace:
- Počet kroků 1467
- Doba běhu 9 min 52 sec
- Vzdálenost 1,66 km
- Průměrná rychlost 10 km/h
- Spálené kalorie 123 kcal
Trochu mi vadí, že se spálené kalorie nedají zobrazit v kilojoulech. Hm, ale stejně to nevyužiju…
Šťastný den
Ráno sice začalo jako obvykle (jen snídani jsem vyměnil za čtvrtlitru Kofoly), ale hned jej naplnil úpěch v podobě několik dní realizovaného dárku, na jehož úspěch se za tu dobu nabalilo slušné množství emocí ne nepodobných těm z minulého příspěvku. Hlavně očekávání. Dárek skončil shodou okolností a jedné staré paní ex machina na stole obdarované a já už tou dobou uzavíral dva, v minulých dnech už přes limitní termín řešené, dlouhodobé pracovní úkoly v Oddělení koncepce a vývoje. Cestou tam mi ještě zvednulo náladu setkání se Zdeňkou, nějaké laskominy a úspěšně vyřešený problém se závislostmi instalačních balíčků v Ubuntu způsobený přerušeným upgradem na Gutsy Gibbon, který jsem z nerozvážnosti doporučil majitelce systému.
Cestou ze školy jdu přes město a ještě než s pochybami kupuji dárek pro Bratra, zjišťuji že jsem šťastný. Stojím ulici a užívám si to. Že by nějaký manický stav? Možná, ale… dnes se to docela hodí. Maniodepresivitou pokud vím netrpím.
Doma jsem sotva stihnul zhltnout večeři a už jsem valil na sraz se Snorťou… a pak hned navazující sraz spolužáků z Gymplu – to už jsem začínal být poněkud společensky unavený, ale se svými spolužáků se cítím dobře a myslím, že moje indispozice snad ani nebyla poznat, naopak – až jsem se znovu zamyslel nad tou maniodepresivitou a dospěl k závěru, že jsem prostě jen nakažený Lucčiným entusiasmem. Do toho jsem byl (díky pohotovosti mé a její společné kamarádky) pozvaný na akci, která pak vytvořila sice poněkud úsměvnou, ale přátelskou atmosféru plnou nových známých a přijemnou tečku za mým šťastným dnem.
Update 4.1.2008: Své nevážné podezření na manické stavy jsem na Silvestra z hecu konzultoval se svou kamarádkou psycholožkou. Ta mi s rezolutně stanovila negativní diagnózu. Další důvod proč být šťastný 
Moje práce
K úvahám o tom, že bych začal pracovat mě v průběhu života vedlo spoustu faktorů, hlavně touha získat nějaké zkušenosti a zaměřit se konečně na nějaký obor dost úzce, abych o něm taky něco dlouhodobě věděl a nepřipadal si jak informační bojler.
Všechny mé dřívější „práce“ byly pouze dočasné (farmář, překladač zboží, číšník) a jejich příčinou byla jen společností vsugerovaná představa, že potřebuji peníze. Opravdové zaměstnání jsem jsem však získal v době, kdy jsem je potřeboval nejmíň a opravdovým motivem proč jsem požádal o zaměstnání v OKD ÚIKT MZLU byla nutnost šlehnout si přirozená sedativa, která by zmírnila bolest z duševních ran, které jsem utrpěl při vstupu do nové životní etapy. O tom však ale mnohem později. Pracovat jsem chtěl a potřeboval.
Ano, opravdu jsem nečekal, že budu dostávat nějaké peníze. Představa, že budu vyvíjet univerzitní informační systém (UIS) instalovaný na pěti českých a zahraničních univerzitách, denně ho používá ho více než 20 000 lidí – ano za to bych si ještě nechal platit. Ale abych ho vyvíjel v jazyce, ve kterým jsem zatím napsal jen „Hello World“? Nakonec, proč ne. Stejně mě to na hodinu vychází jak když jsem večer doplňoval nápoje v Tescu.
Koupil a přečetl jsem si učebnici, prolítnul pár diplomových prací, zopakoval si základy SQL, naučil se pracovat s klasikou vim a mutt. Dbman nepočítám, ten je intuitvní. No, stejně mám pocit, že mi to nejde. To je problém, protože jsem ve zkušební době a kdo ví, co si myslí moji šéfové.
Tak jako tak primární účel moje práce splnila. Jako bonus mě fakt baví, vydělávám a pokud to půjde, určitě bych u ní pár let chtěl zůstat a naučit se něco pořádnýho. Navíc „projektant a analytik informačních systémů„, nezní to krásně?
Blog reloaded?
Poslední měsíc si zahrávám s nápadem znovuobnovit svůj zpopelněný blog. Vlastně… Je to jak s myšlenkami na sebevraždu – pokud vás to napadne jednou, nic se neděje, ale pokud vám ta představa leží v hlavě dny, týdny… asi to bude stát za to. Tak já jsem ten druhý případ.
Stejně jako sebevražda ale nakonec má i můj „druhý první“ zápis svůj spouštěcí mechanizmus. Tento příspěvek se měl původně jmenovat Jak poznat sympatie? Od dívčích časopisů by se však jeho obsah zásadně lišil v pojetí významu tét otázky. Takže spíš – jak poznat vlastní sympatie? Jinými slovy jde o rozpoznání příznaků, které doprovázejí setkání s fakt symatickou holkou. Moje setkání.
Před schůzkou:
- jsem nervózní, snažím se vybavit racionálními informacemi o devčeti (asi abych se uklidnil)
- jsem vybíravý v jídle (ještě ne zcela prozkoumaný příznak)
- střídavě zapínám a vypínám různá upozorňovátka na schůzku, na kterou nemám šanci zapomenout
- noviny nechám ležet netknuté, dokonce nezatěžuji oblíbený zpravodajský server (prostě mi chybí motivace)
Ze schůzky (a to je podstatný faktor) mám tendence chvilkami běžet – že by adrenalin?
Tak to byl můj spouštěcí mechanizmus .
-
Detekce Cenzury
Podpora
Aktuálně
- Pres noc za oknem trochu nasnezilo :-) http://t.co/hypSXDr3
- @jochocz proc?
- @adent tohle zrovna docela cool je ;-) (ale jo, meli by si to ujasnit)
Poslední alba
