Podzim v kině
Na co asi půjdu letošní podzim do kina.
- 09. 09. 2009 – Číslo 9 – Animovaný / Dobrodružný
- 17. 09. 2009 – District 9 – Akční / Drama
- 24. 09. 2009 – Gamer – Akční / Sci-Fi
- 08. 10. 2009 – Náhradníci – Akční / Sci-Fi
- 12. 11. 2009 – 2012 – Akční / Drama (tak tím si ještě nejsem jistej)
- 17. 12. 2009 – Avatar – Akční / Dobrodružný
Ukrajina
Účast
Wheb, Orwen, Bris, Helenka, Axie, Salen, Meivis, Allchen.
Cesta Vlakem
Brno, Bratislava, Budapešť, Mukačevo a Volovec. Cestou jako bychom se schválně vyhýbali Slovensku. My máme Slovensko rádi, ale vlak řídily Deutsche Bahn; snad mají okliku na svědomí ony. Aspoň nás nechaly v první třídě nabít mobil 
.
Všichni na skále
Na trase byly pouze da přestupy – Budapešť (tam jsme si zadováděli na prolízkách a skoukli řeku) a hraniční přechod na Ukrajinu – Chust.
Hraniční přechod je kapitola sama pro sebe. Kdysi honosná nádražní budova ve stylu zašlého funkcionalismu do které vedou ze strany od kolejí dvoje dveře, mezi kterými je uvitř budovy ukrajinská celní stanice. Celý proces proclení probíhá tak, že vystoupíte z vlaku, vejdete jedněmi dveřmi do budovy, dvojmo vyplníte azbukou nadepsané formuláře, vystojíte si frontu, sdělíte celníkovi finanční obnos, který máte u sebe, a on se rozhodne, zda vás pustí na Ukrajinu. Tam se dá sice po nástupišti dojít přímo, ale to vám pak chybělo v pasu razítko. Zatím co nám během čtyř hodin přesedlávali vlak z užšího rozchodu kolejí na širší (konkrétně z 1435mm na 1520mm – oblast Zakarpatská, kam jsme měli namířeno, sice v minulosti využívala náš užší „severoatlantický“ rozchod, po roce 1945 jej všaktehdejší Sovětský svaz přerozchodoval), snažili jsme se vyhnout místním „soukromým dopravcům“ nabízejícím odvoz do města a kdovíco ještě a raději se uložili ke spánku na lavičkách v nádražní hale.
Do Volovce (ukrajinsky Воловець, rusky Воловец, bělorusky Валавец, maďarsky Volóc) nás vezla malá, zprvu prázdná lokálka, ve které jsme postupně opět usnuli. Před naší cílovou stanicí, když se k ránu do plného vagonu probudil i Bris, nám Wheb s Helenkou kdovíkde sehnali teplý čaj v kelímku (kodvíproč chutnal po táboře).
//
Z „centra“, malého městečka (cca 5000 obyvatel) jsme se už vydali pomalým stoupáním směrem, kterým jsem vytušili mísní hory. Vraky aut, polorozpadlá obývaná stavení, husy, slepice, kdysi bílé satelity, hladoví psi. Ještě jsme ani nevylezi na úbočí prvních kopců a už jsme potkali družné Češky, turistky. „V koločavě si prý dal nějakej zájezdovej autobus klobásy a všichni z nich tekli proudem“, oznámila nám jedna z nich. „No, tak jsme si říkaly, klobásy teda ne – ale znáte to, nějak sme si to rozmyslely a další tři dny to byla sračka jak kráva“, pokračovala poněkud osobní, ale užitečnou informací. Díky, dáme si pozor. Lesů ubývalo a nahrazovaly je borůvky.
Sbíráme borůvky
Ukrajinské hřebeny mají své specifika. Především jde o davy borůvkářů, kteří hřebeny pročesávají a česacími hřebeny plní své vaky modrými bobulemi. Důsledkem toho je krajina pokryta spletí vyježděných cest od nákladních aut, kterým nedělá problém ani třicetistupňová spádnice. Tyto auta vždy zrána dopraví borůvkáře na hřeben a ti se odtud rozprchnou a v malých hloučcích plní svou roli sběračů. Samozřejmě, že jsme jim tu a tam vlezli do zelí a také si dali . A proč zrovna Ukrajina je borůvková velmoc? Snad proto, že pamětníci Černobylu moc dobře vědí, že borůvky zvyšují odolnost vůči radiaci. Spíš to však bude tím, že ukrajinské hory, ač stále ještě poměrně panenské, nechrání žádná legislativa národního parku, která by podobným zásahům bránila. A tak tu vídáme vraky aut, transukrajinský plynovod a neovykle zbastlené radiovysílače.
První den nás hned po výstupu zaskočila hustá mlha, nesouvislý déšť a k večeru i nedostatek míst na spaní. Se západem slunce však déšť ustal, Wheb mi pomohl rozdělat oheň (všude mokro jak kráva) – od té doby jsme žádný večer nepoužili plynový vařič – a první den v horách byl za námi.
Další dny probíhaly za krásného počasí v krásné přírodě, jak už to tak na dokonalých puťácích bývá. Za zmínku stojí jen fakt, že jsme celý druhý den strávili nezamýšleno prohlídkou pravého Ukrajinského údolí a stoupáním na hřeben, po kterém měla vést naše plánovaná cesta, ze které jsme hned první den sešli. Je to krásný pocit, když nemáte tušení kde jste a z naprosté nevědomosti vás po několika hodinách vyvede až Ukrajinský děda, který určuje azimut okolních vesnic mácháním paží a vykřikováním jmen okolních vesnic.
Děvčata stoupají po polotovaru silnice
Ten den jsme většinu času odstoupali po takovém silničním polotovaru – zarovnaná široká cesta s hliněným povrchem, občas vyztužená kameny a v kritických místech obklopená drenážemi. Každých osmnáct metrů vězel uprosřed dřevený kolík. Přemýšleli jsme kvůli čemu tam asi tu silnici staví (hotel?, posílení dopravní infrastruktury?, sjezdovka?), aniž bychom se zamysleli nad tím, kam asi vede. Tím víc nás za jednou zatáčkou překvapil její náhlý konec. Před námi i kolem nás jen hustý les a vedle jen hromádka dřevěných kolíků. Vydali jsme se po spádnici nahoru v domění, že na hřebeni bude cesta. Byla tam – asi před padesáti lety. Než ji téměř celou pohřbil mladý bukový porost.
Pokračování příště.
Budování střechy na chatě a všetečné otázky
„Proč vlastně existuje klampířská živnost?“ Padla po půl dni práce na střeše otázka. „Věřím tomu že za dva dny praxe by to mohl dělat každej„.
Následující diskuze se točila kolem toho, kolik by komu stačilo, aby se stal profesionálním klempířem. Fakt je, že rychlost pokrývání střechy během ní docela rostla.
Přijde mi, že takových povolání je hafo – stačí trochu „common sense„, Google, případně rada zkušenějšího kamaráda. Nebo ne?
Z víkendového pokrývání střechy mám jen pár fotek sbíjení štítu a netradičního použití žebříku .
Migrace blogu
Počínaje dnešním dnem běží tento blog na nové adrese (blog.orwen.org), z původního umístění jsem jej sem dal jen abych využil svou doménu .
-
Detekce Cenzury
Podpora
Aktuálně
- Pres noc za oknem trochu nasnezilo :-) http://t.co/hypSXDr3
- @jochocz proc?
- @adent tohle zrovna docela cool je ;-) (ale jo, meli by si to ujasnit)
Poslední alba
