Turecko (2), Cesta do hor

24. Června, 23:45
Teď trochu přeskočíme cestu autobusem a shledání s kamarády (doplním později) a popíšu hned den třetí.
Byla to po asi čtrnácti dnech první noc, kdy jsem se pořádně vyspal. Žádné zkoušky, společenská povinnost zúčastnit se oslavy ani školní projekty. Hucici ricka, krásné ráno v horách. Naše cesta vedla do pravoslavného kláštera — monastiru. Jako obvykle nás někdo posledních pa kilometrů vzal — první cesta na korbě :-). Do samotného kláštera nás pak pustili na ISIC zadarmo a v jeho inspirativnich 700 let prostorách pokrytych freskami mně Sapa vysvětlovala jedinečnost Turecka. Především je tu docela zajímavý náboženský mix — kolébka křesťanů, národ muslimů.

První stop s korbou

Sapa domlouvá první hromadný stop

Zpátky jsme se vydali přímo dolů a posilneni zmrzlinou chytli další, naprosto luxusní stokilometrovy stop na malé korbě bílé dodávky s anglicky mluvicimi řidiči. U pobřeží jsme slupli meloun a večer už jsme byli na svazích Kackaru, asi v petistech metrech.

Povídání u ohně, časopis Maxim, tepla večeře… Do příjemné atmosféry nám však ničeho nic pomalu z blízké silnice najelo modře poblikavajicí policejní auto. Beze slova jsme jim s Jurou a Sapou v čele vyšli vstříc. „Všechno v pořádku? Nepotřebujete nějak pomoct?“, zazněla otázka poněkud vystraseneho policisty, na kterého se proti ohni vyrysovaly naše tři postavy. „Díky za optani, my si tu jen tak kempujeme“, s lehkým srdcem odpověděla naše mluvčí. A my najednou dostali pocit, že místní policie opravdu pomáhá a chrání.

25. Června, 21:20
Dnes první fyzicky náročnější den. Jeden, dva ranní stopy nás vyplivly v malé vesnice, kde jsme doplnili zásoby chleba a hrdě odmítali předražené nabídky místních dopravců. Těch pár kilometrů prašné cesty jsme si prostě chtěl užít sami a navíc — sedm lir (cca stovka kč) nám přišlo přece jen trochu moc.
Po cestě jsme si ovšem připadali jako malá putovní zoo. Na to že na nás auta jen tak troubí jsme si zvykli poměrně rychle ale dnes jsme byli vyfoceni mnohem víckrát než kolik fotek jsme sami pořídili. Jestli je to tím, že na venkově jsme větší exoti, nebo jestli mají místní takovou radost že zahraničních turistů z batohy — těžko říct. Ale nikoli jiného s batohy jsme fakt nepotkali. Když už Turci provozují turismus je to masnactvi největšího kalibru (auto, kemp, výlet bez batohů, grilovačka).
Stromů postupně ubyvalo a my se konečně dostali do hor. Jako každých jiných — krásných, divokých a bez výrazných místních specifik. Dál už se budu jen oddávat přírodě a žádné zápisky nehrozí. Snad jen dám vědět jak dopadl právě probíhající experiment — testuji spaní v patnaci stech metrech v nouzovém pristresku z pláštěnky. Asi bude záležet na počasí… Dobrou noc
Omlouvám se za kvalitu těchto zápisků. Ale co chcete? Píšu to v horách, tady je to všechno drsný 😉

Comments are disabled