Alan Weisman: Svět bez nás (recenze)

Co by bylo dál, kdyby ze Země náhle zmizeli všichni lidé?

Tato otázka — a pokus na ni seriózně odpovědět — je ústředním tématem textu s rysy eseje, odborného článku a reportáže. Autor nespekuluje o příčinách  zániku civilizace, ale s výrazným mezioborovým nadhledem odhaluje, jak jsme svým krátkým pobytem na zemi změnili přírodu — a především co se v ní odehraje po našem odchodu.

Nejbližší okolí

Podívejte se kolem sebe na dnešní svět. Podívejte se na svůj dům, na svoje město. Na okolní krajinu, na chodník pod nohama, na půdu pod ním. Ponechejte všechno na svém místě, ale odmyslete si lidské bytosti. Sprovoďte nás ze světa a sledujte co zůstane.

Hned první kapitoly knihy jsou nečekaně výpravné — nejprve je potřeba vědět, jak svět vypadal před námi. A protože většina čtenářů pochází z mírného pásu, první zastávka čeká čtenáře v polsko-běloruském Bělověžském pralese. Takto ještě nedávno vypadala celá Evropa. Ne nadarmo autor všechny zmíněné oblasti osobně navštívil; v esejových částech si tak s ním můžeme užít i atmosféru těchto míst, která nám vzápětí v dalších pasážích slouží jako zdroj tvrdých dat pro popis přírodních procesů.

Více technicky autor popisuje například rozpad vašeho domu. Jak bude vypadat za pět set let?

Záleží na tom, ve které části světa jste žili. Pokud byl vaším domovem mírný pás, roste na místech bývalých předměstí les. Krajina vypadá téměř jako v době, kdy ji poprvé spatřili farmáři (nebo projektanti a stavitelé, kteří les později vytlačili). Částečně skryté v podrostu mezi stromy leží hliníkové součásti myček a nádobí z nerezové oceli. Plastové rukojeti jsou již popraskané, ale dosud pevné. V nastávajících staletích konečně vyjde najevo, s jakou rychlostí koroduje hliník, i když zde nebude žádný metalurg, ktery by to změřil. Hliník je relativně nový materiál, který lidé dříve neznali, protože jeho výroba z rudy probíhá elekrochemickou cestou. Slitiny chromu, jež dodávají nerezové oceli její odolnost, zůstanou patrně beze změny ještě tisíce let, zejména pokud budou hrnce, pánve příbory uloženy mimo dosah atmosférického kyslíku. Díky nálezu by se mohla najednou prudce pozvednout intelektuální úroveň tvora, který by naše nádobí za sto tisíc let vykopal. Neschopnost vyrobit podobné předměty by však stejně tak mohla být zdrojem demoralizující frustrace – nebo naopak posvátné bázně jež podněcuje náboženské uvědomění.

Velký svět kolem

Ještě o něco zajímavější je rozpad v měřítku velkých měst. Zde se pro změnu podíváme do New Yorku. Jeho územím kdysi protékalo několik řek. Kam se poděly? Zdánlivé drobnosti (neobvyklá výška mrakodrapů na Manhattanu, princip vymílání různých druhů půd, neustále bežící čerpadla ve složitém komplexu metra) autor elegantně shrne do společného kontextu, v jehož světle dokážeme pochopit jak rychle se řeky opět objeví — a co to udělá s nadzemní městskou infrastrukturou.

Podobné analýze spolu s místními stavaři podrobí také mosty, které neohrožuje jen rez.

„V létě se most prostě zvětší“, říká Del Tufo, „ať se vám to líbí nebo ne. Pokud je expanzní spára ucpaná, most se rozpíná směrem k nejslabšímu článku — třeba k místu, kde se spojují dva různé materiály.“ Ukazuje k místu, kde se stýkají čtyři druhy oceli s betonovým pilířem.

Drobných střípků které nám dají celkový pohled na město v různých fázích rozpadu je mnoho — ať už jsou to kojoti, vlci a lišky, kteří se začnou stahovat do zarůstajících aglomerací, zdánlivě nepřemožitelní švábi odsouzeni k smrti v nevytápěných budovách. Příběh měst bude trvat stovky tisíc let — a autor se jej nebojí dopovědět do konce.

S pokračujícími stránkami knihy se čtenářům představují změny ve stále větším měřítku. Zatímco domy nebo města důvěrně známe, přírodní procesy na rozsáhlejších úrovních vyžadují vysvětlení některých geografických, environmentálních a antropologických principů — namátkou: toky CO2, geologické procesy, migrace živočichů. Závěr první třetiny knihy je pak spíš exkurzí do nedávné historie.

Monumenty v boji s časem

Začátek druhé části knihy je silně výpravný, mírně archeologický a v některých pasážích rezonuje ozvěna postapokalyptické atmosféry. Při hledání podoby světa bez nás není nic lepší než se podívat na místa, kde už před námi nějaká civilizace zanikla. Čtenáři se tak dostanou na území dnešního Kypru, který válka v roce 1974 rozdělila na dvě zóny a několik kilometrů široká nárazníková zóna (tzv. Zelená linie) tak od té doby zůstala opuštěná. Dozvíme se přetlumočené vyprávění těch, kteří se v opuštěných městech z různých důvodů naplnili pojem Urban Exploration.

Potuloval se opuštěným městem, kde před válkou žilo 20 000 lidí. Asfalt a dlažba popraskaly. Allana nepřekvapilo, když na opuštěných ulicích viděl růst plevel, ale stromy nečekal. Uprostřed ulic rašily rychle rostoucí akácie používané pro výsadbu kolem hotelů. Některé byly skoro metr vysoké. Ve výlohách obchodů byly dosud suvenýry a opalovací krémy, obchodní zastoupení Toytoty nabízelo modely z roku 1974.

Po krátké zastávce v nedaleké turecké Kappadokii, která (i přesto, že se tehdejší opuštěné město stalo turistickou atrakcí) má před sebou budoucnost delší než většina nám známých staveb, se dostaneme spíš na výzkumnou půdu. Stejně zajímavé jsou totiž exkurze věčným světem polymerů, ropných polí, rafinerií, šlechtěných rostlin, odpadů. Tyto hlavní důsledky lidské činnosti budou v životním prostředí ještě dlouho vířit.

Druhá polovina knihy má podobně chaotickou strukturu jako ta první. Dozvíme se něco o osudu známých staveb, např.: tunel La Manche, Chufuova pyramida, Velká čínská zeď nebo Panamský průplav. Podíváme se do demilitarizované zóny mezi severní a jižní Koreou, která je od roku 1953 prakticky liduprázdná. Autor se nevyhýbá ani domýšlením důsledků opuštění velkých vojenských základen plných zbraní hromadného ničení a meziskladů radioaktivního odpadu. Zajímavá jsou například dlouhodobá opatření vlády, ke kterým k čemu vedly dosavadní události v americké továrně Rocky Flats: zákaz vstupu na příštích 10 000 let, varování v sedmi jazycích vytesané do sedm metrů vysokých žulových monumentů i náhodně zakopané v zemi po celé ploše obehnané desetimetrovým hliněným valem prošpikovaným radarovými reflektory.

Závěr

Přes život v mořích a trvanlivost vesmírných sond autor pomalu dospívá k filosoficko-ekologickým úvahám, které tvoří krátký závěr knihy. Pokud by lidstvo zmizelo, bude zbytek světa o něco ochuzen, nebo si naopak s úlevou oddychne? Bude mít náš život v tomto případě nějaký smysl, když po nás zůstane jen zvětšující se koule elektromagnetického záření z televizních vysílačů?

Ve své jednodušší rovině nám kniha ve vyčerpávajícím průřezu různými obory a místy důsledně ukáže, co by se dělo po nás. Snad jediná zajímavá oblast, které se autor vyhne je kyberprostor. Některým čtenářům nemusí vyhovovat autorova popisnost nebo chaotická struktura, ale ani jedno nepovažuji za zásadní nevýhodu.

Druhá rovina je na zamyšlení. Jaký zvuk vydává padající strom v pustině, když ho nikdo neslyší? Pokud v této otázce nevidíte smysl, možná budete o něco ochuzeni. Celé dílo je výborným prostředkem k odpoutaní se od antropocentrismu, uvědomění si dosavadní role lidstva ve světě.

One Response to “Alan Weisman: Svět bez nás (recenze)”

  1. […] Poznámka autora.: komu by článek nestačil, koukněte na můj tematicky podobný článek blog.orwen.org/2010/03/jakou-si-koupit-knizku/ nebo recenzi na knihu Svět bez nás blog.orwen.org/2011/08/alan-weisman-svet-bez-nas/. […]