Má rodná mluvo, ty drahý sqoste

Tuto práci jsem napsal ještě na gymnáziu. Rád bych ji po deseti letech věnoval:

  • Richaru Lazarovi za článek Estetika jazykových chyb (Ústav pro výzkum a studium autorského herectví),
  • Sobě za navazující softwarový projekt Ztrátová komprese textu do předmětu Komprimace dat a kryptologie,
  • magistře Masaříkové za gamifikaci mého slohu.


„Má rodná mluvo, ty drahý s…“. Zaváhání. Co napsat? Jasné jak facka, že? Jak pro koho; asi jsem výjimka. Hned vysvětlím. S naší paní profesorkou češtiny hraji již dlouhou dobu hru založenou na postpubertální tvrdohlavosti a něčem, co by se dalo při troše dobré vůle nazývat slovními hříčkami.
Před několika lety jsem si uvědomil, jak málo využíváme škálu znaků, kterou nám naše česká abeceda nabízí.
Jako budoucího informatika mě hluboce zasáhla skutečnost, že freqence výskytu jednotlivých písmen není dost vyvážená a psané slovo je tudíž zaznamenáváno relativně neefektivním způsobem, nehledě na to, že tento jev, a to se netýká jen češtiny, značně usnadňuje dekódování zašifrovaných textů. Místo toho, abych se jako každý správný student smířil s myšlenkou, že „q“ prostě psát nebudu, zvolil jsem strategii přesně opačnou. Vznikalo tak spoustu nádherných slovních spojení jako třeba: „rozqetlý qěten“ „qalitní qěták“ či „uqapená qinta“ Paní profesorka mi je však poctivě při diktátech škrtala a neúnavně tím bortila moji naivní snahu o jazykovou reformu založenou na „bezztrátové kompresi textu“.
Ještě před několika lety by mě přišel tento postoj normální – koneckonců já byl žák a ona paní profesorka, ale dnes? Dnes se ptám: „Proč?“. Proč existuje jakýsi centrální úřad, který oficiálně schvaluje spisovná slova? Proč se přesně do detailů stejná mluvnická pravidla učí ve školách? Vždyť jazyky se tisíce let vyvíjely samy, proč je takto uměle spoutat, sepsat a potom učit další generace? Vždyť jazyk není jen způsob, jakým spolu lidé mluví, ale i způsob, jakým myslí! Ve způsobu myšlení jednotlivce se přece musí odrážet jeho mateřština, a není potom tento jazykový diktát neodpustitelným potlačováním individuality každého z nás? Nesnažil se právě na toto upozornit George Orwell? Nejsou to právě ty nejkrásnější básnické obraty, jež tyto pravidla porušují?
Hlavou se mi honí spoustu otázek a každá naléhavě volá a žádá si odpověď. Pohrávám si poněkud rozrušeně s tužkou, před očima nedokončený nápis, a snažím se představit si autora tohoto citátu. „Má rodná mluvo..,“ – takový archaismus, určitě to bude nějaký šedivý dědula s takovým tím přísným učitelským výrazem v kostnaté tváři, stejně kostnaté, jako jeho způsob myšlení a schopnost přizpůsobit se požadavkům doby. Puntičkářsky naleštěné tmavé boty, hnědé plátěné kalhoty, co už se dávno nenosí, špatně padnoucí nevýrazné sako, které mu u dodává jakési vědecké vážnosti. Kdybychom si ho prohlí­želi postupně od podlahy až k hlavě, zjistili bychom, že s narůstající úrovní našeho pohledu jeho vzhled postupně světlá od černých podrážek přes šediny až ke svítící pleši. která však zůstává obvykle skryta pod jeho čepicí. Ta je teď však, protože jsme ve společnosti, pověšena u vchodu na věšáku společně s dalšími svršky ostatních. Z jeho tváře se nedá nic vyčíst.
„Opravdu si myslíte, že by se čeština neměla učit na školách?“, zvedl najednou hlavu a podíval se přímo na mě. Chvíli jsem jen tak zaraženě seděl. Nepřeqapil mě ani tak jeho pronikavý pohled, jako spíš ta náhlá hmatatelná skutečnost, že tu je. „Ne, tak jsem to nemyslel“, rychle jsem promluvil, abych mu předal slovo, a získal tak trochu času k úvaze nad tím, jak že jsem si to vlastně představoval Páchla tu káva. Stařík položil kouřící šálek na stůl a s nepříjemnou otázkou v očích se na mě zahleděl, jako by už věděl, co řeknu. Odkašlal jsem si. „Podle mě by se jen měla učit jinak, nějakým způsobem, no… který by umožnil každému mluvit tak jak chce, nijak ho neomezovat“ Po těchto vlastních slovech mě začala hryzat nejistota, ale nedal jsem na sobě nic znát a pokoušel se dál formulovat soji myšlenku. Čím dál víc jsem se cítil vytržený ze svého prostředí, jež jako by staříkovi jen nahrávalo argumenty, které ještě vůbec nevyslovil. „Co třeba ústava?“, napadlo mě. Každý má přece právo na vzdělání ve vlastním jazyce! To znamená, že…, najednou jsem si uvědomil, že to vlastně vůbec nic neznamená. To je ale nesmysl! Ústava nám jenom zaručuje, že nám vzdělání v našem jazyce nikdo nezakáže, ale už nic neříká o tom, jak se co má učit, nebo dokonce něco o způsobu myšlení. Vteřiny ubíhaly a ve mně s rostoucím pocitem beznaděje narůstala zlost na toho šedivého pána s přísným výrazem ve tváři, který mě nikdy nepochopí. Co hůř, že nemá ani co pochopit. A on tam pořád seděl a čekal, až něco řeknu. Vždyť češtinu se vlastně učíme dobrovolně, snažíme se jí rozumět, ne pro to, abychom mluvili všichni stejně, ale abychom pochopili její strukturu a dokázali s ní tvořivě pracovat! Dokázat o ní přemýšlet stejně, jako teď dá.
Jako kdyby tyto myšlenky vůbec nebyly moje vlastní. Jako kdyby mi je vnucovali Už jsem v duchu viděl, jak teď se ke mně nakloní přes ten malinký stolek, položí si ruce na stůl a začne mi vyčítat něco o tom, jak já tu češtinu neumím, bude mi zazlívat všechny novotvary, co za jeho mládí nebyly, a přitom pozorně sledovat veškeré moje pokusy o obranu, aby v nich mohl s tou svou puntičkářkou pečlivostí vyzdvihnout mé verbální nedostatky.
Na chvíli se ve mně zdvihla vlna odporu. Chtěl jsem mu to všechno naráz říct. Vyzpovídat se mu. Ze nejsem tak špatný, že píšu dobře diktáty, že se zajímám o typografii, že mě baví slovní hříčky, i o „bezztrá­tové kompresi textu“, ale ta vlna se přehnala dřív, než jsem stačil jen otevřít pusu. Díval se na mi do očí a já si byl najednou jistý, že to všechno ví. Zaplavila mě beznaděj. Nemá to cenu. Proč se někomu pokoušet vysvětlit, jak se mi některé novotvary líbí, jaký mají smysl, proč používám při řečí zkratku IMHO, jak vypadá smajlík, nebo na jaké kouzelné slovní hříčky přišli Češi díky SMSkování, které je tak často označováno viníka „odporných patvarů“. Je toho moc. Víc než by byl kdo tohoto ražení schopen pochopit. V stal jsem, odsunul proutěné křesílko a se sklopeným pohledem jsem z kavárny pomalu vyšel ven, abych uviděl svoji ruku, jak přede mnou drží papír s nedokončeným nápisem.
Tužka mi chvíli jen sem a tam zamyšleně bloudila po papíře, jako by byla trochu zmatená z té náhlé změny, ale po chvíli nápis pomalu a krasopisně dokončila.

Comments are disabled