Loučení z Techsquatem

Původně publikováno na blogu Techsquatu.

Jsou to asi čtyři měsíce, kdy jsem se stěhoval z Punkového Hnízda do “vlastního” a dočetl se o Techsquatu. Odcházel jsem tehdy i ze Seznamu, abych se mohl věnovat svým projektům a Techsquat tehdy vyplul z internetových vln v ten nejlepší čas v podobě nabídky, která se neodmítá. Plánovaný pobyt se nakonec protáhl o víc než měsíc a neuchopitelný přínos překročil předpoklad ještě mnohem víc. Jaký přínos?

V obýváku zrovna dokončujeme vývoj technologie pro připravovaný startup

Jedním z bohatě naplněných očekávání bylo startupové know-how, kterého se v největší míře bezděčně ujal Honza Kolář. A nemyslím jeho zkušenosti s Universatorem, nebo načtená plná knihovna startupových knížek. Spíš schopnost vytáhnout z paty v pravý čas vhodné přirovnání z životopisu Steva Jobse, neustálé opakování zásad lean startup a opravdu užitečné rady ať už k cílovce Antiplagiátoru, nebo postupu při vývoji StreetAlertu. Taky už si nemyslím, že do startupu stačí jen programátor a grafik. Je fakt dobrý mít lidi jako je Honza.

Další naplněná touha, rozdmychaná předchozími spolubydlícími z Punkového Hnízda, bylo ono “geeknest”. Lidi z oboru, specifický humor, vícedimenzionální myšlenkové konstrukce, specializace hluboká jak králičí nora z Alenky v říši divů. Zde patří mé dík Petru Sandtnerovi, který mi nejednou pomohl s javascriptem málem mě vyléčil z lásky k Pythonu. Díky Petrovi jsem taky opět na pár dní spadl do závislosti na OpenTTD :-).

Po prvních pár dnech na Techsquatu se mě lidi ptali: “tak jak se ti tam bydlí.. jaký to tam je?”. Moje odpověď většinou obsahovala první dojem – “na Techsquatu se fakt dost pracuje, produktivita teče proudem” (až po schodech ke GirlsFlatu). Například Honza Vlček (ještě se Štěpánem) mě nepřestával udivovat co všechno se dá v jednom životě stíhat a když jsem se (většinou od jeho kamarádů na openeveningu) dozvídal na čem všem dělá, málem jsem pak vstával tak brzo jako on. Vladimír o své práci mluví víc; a taky se ptá co si myslíte – když už mu říkáte svůj názor na třetí verzi portfolia během jednoho dne a podíváte se zblízka na jeden z těch velkých monitorů, ta práce je fakt vidět. Je fakt super mít neustále v pracovně někoho, kdo vám vysvětlí, že existuje něco jako aspect ratio, že tyhle barvy se k sobě fakt nehodí (když víte že tomu rozumí, protože jste viděli všech jeho deset portfolií).

Stejně jako Vladimírovi se (zas o kousek dál) podařilo posunout můj názor na umění, Ondra Vymětalík mě pomohl zbořit nějaké předsudky co se mi v hlavě občas nastřádá můj despekt k motorismu. Takže auta sice smrdí a sráží lidi, jejich majitelé však můžou být příjemní, bezkonfliktní a psát si zajímavý blog.

Nebudu tady zamačkávat slzu; od Techsquatu bydlím deset minut pěšky a od budoucích společných projektů mě dělí jen jedny státnice ;). Místo toho si na závěr dovolím úvahu.

Lidský gen určující sociální chování se vyvíjel především v době prvobytně pospolné společnosti. Ještě před dvěma sty lety žila běžná rodina v jediné světnici. Proto je komunita už v polovině Maslowovy pyramidy lidských potřeb. V moderní individualistické společnosti však nevyužíváme “čas doma” k naplňování těchto potřeb, místo toho paradoxně toužíme po svém vlastním bytě nebo domě. V něm pak sami sedíme a tiše závidíme postavám se seriálů typu Přátelé a Big Bang Theory, kteří žijí spolu.

Co vás dělí od založení seriálového bydlení?

Comments are disabled