blog.orwen.org osobní názory, postřehy a nápady tak jak sem propadnou klávesnicí

Den druhý – cesta do Galway

Myslíte si, že má nějaká část vašeho mozku na starost smiřování se se skutečností? Pokud jsem nějakou měl, tak prodělal drsnou ranní rozcvičku, neboť stav po pěti hodinách spánku na nepohodlných matracích se vůbec nedá srovnat s realisticky živým a nerealisticky příjemným snem, ze kterého mě vytrhl v 7:01 mobil dožadující se mé pozornosti.

Nějaká ta „snídaňka“ a pak pochod údajně vyhlášenou uličkou hospod Temple bar v závěsu za úklidovým autem, které mělo nejspíš na svědomí, že jsem nebyl schopný ověřit, co je pravdy na tom, že potenciální ranní chodec musí kličkovat, aby mu na podrážkách nezůstaly stopy většiny nápojů, které se v okolních krčmách čepují.

Autobusové nádraží jsme našel dle Pecákova popisu snadno a při pohledu na ceny mě zahřálo zjištění, že využitím nejbližšího spoje do Galway ušetřím čyři eura oproti původnímu plánu. Ten předpokládal, že použiji autobus společnosti Citylink jedoucí z letiště. V 9:00 nacpaný dopravní prostředek vyrazil, začalo pršet a já usnul. Občasné probuzení a vyhlédnutí z okénka mě ujistilo, že celé Irsko je protkané stěnami a ploty, že je zde spoustu ovcí, že stále lije a že nemám deštník ani pláštěnku. I made a big mistake that I travell to Ireland and I haven't any umbrella, napadl mě věta, kterou jsem se rozhodl nenápadně utrousit před svojí landlady (toto tento výraz překládá 1311tistránkový slovník od FIN publishing jako domácí paní a English in 20 minutes a day je používá pro označení ženy v hostitelské rodině).

Galway mě přivítalo hnusným studeným počasím (6°C podle palubního počítače autobusu), větrem a deštěm. Než jsem se rozkoukal, většina vysoupivšího davu se rozprchla a zbytek těch, kteří se možná pozítří stanou mými spolužáky nalezl do přistavených taxíků. Pokusy o nalezení nějakého záchytného bodu, který by mi pomohl dostat se levně pár kilometrů na západ a nezmoknout přitom na kost, jsem prohlásil za neúspěšné a obvinil z toho svoji ospalost a místní informační centrum, ve kterém nebyla žádná rozumná mapa Galway.

Po krkolomném rozhovoru se slečnou na informacích jsem našel asi půl kilometru vzdálenou zastávku autobusu, zaplatil euro a půl a nechal se odvézt k Clybaun Heights (což se neobešlo bez dalších diskuzí se řidičem i pasažéry, které mě přesvědčily, že jít studovat angličtinu nebyl špatný nápad).

Autobus mě vyplivnul do řídkého deště ve čtvrti připomínající napůl Řečkovice a napůl Bosonohy (tím ovšem nechci nijak naznačovat, že by zmíněné čtvrti měly cokoli společného). Mapa mi vymezila asi půl kilometru čtverečního, a asi po patnácti minutách proplétání mezi zahrádkami místních vilek, zjišťuji, že v číslování domů nemají o nic větší systém než já ve svém naivním pokusu zalézt do tepla domu číslo osm na Clybaun Heights.

Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit.

-- Hemingway

Po půl hodině nacházím neoznačený dům mezi sedmičkou a devítkou a odevzdaně se před něj postavím a nechávám na sebe štěkat rozčilenou bílou fenu s pooperační jizvou na vyholených zádech.

Otevřel mi poněkud srandovně vypadající oplácaný mladík, kterého jsem odhadl na „Brian 01/02/88 M“ a představil se mi jako Brain, ukázal mi sympatický dům dal mi na výběr ze dvou pokojů a zanechal mě v tom menším a teplejším s kypící nedočkavostí natáhnout se na vyzývavě měkkou postel a oddat se aspoň hodinovému nicnedělání.

Po vybalení jsem se seznámil s Catherine Howard – ženou ve středních letech, kratšími vlasy obarvenými na slámově žlutou, poněkud unaveným, ale zřetelně artikulujícím hlasem, zřejmě zvyklým komunikovat se studenty, kteří na tom byli s angličtinou ještě hůř, než já.

Ještě ten den se na scéně obevil Brianův bratr a Catherine's son v jedné osobě. S jeho dívkou jsem se několikrát s podivuhodnou přesností minul, vém nyní tuto nice girl from Poland nepředstavím. Z bílé fenky se vyklubala Fíbí (jo, přesně podle ní se jmenuje) a v neposlední řadě David – manžel Catherine, postarší muž nevýrazného vzhledu s lesklou pleší prorostlou bílými chomáči. Můj paměťový potenciál pak u večeře, která se sestávalo s podivné kombinace neoloupaných brambor, jakýchsi rybích kuliček a spousty zeleniny, překročil bratr Briana, jenž se naštěstí jen kolem naštěstí jen mihnul a já mohl rezervu využít na Floriána – černovlasého pětadvacetiletého švýcara, kterého sem poslala jeho firma BMW, aby svoji angličtinu zdokonalil aspoň na intermediate level. Mluví prostě o něco hůř a nezmění to ani prohlášení Catherine: „Your english level is quite simmilar“, po kterém jsem se místo Pnina pustil do Gosebumps s podtitulem „The ghost next door“ (s hořící dvanáctiletou dívkou na titulní straně), knihy jenž se tu stala patrně jakýmsi (naštěstí) mlčenlivým pozůstatkem návštěvy nějakého předchozího studenta.

Lepší představa o sobě samém vede k lepším výkonům. Říká se: "Budete tím člověkem, kterého v sobě vidíte." (str. 517)

-- Werther, Davis

Pln úvah, spíš o tom, co už jsem zažil, než to co mě čeká jsem usnul v předtuše zítřejší nudné neděle, kdy si budu moct pořádně zážitky přeskládat a vrhnout se do nového školního týdne s čistou myslí připravenou vypořádat se s další oblastí, která bude tvořit mé nové životní prostředí.

Ve dvě hodiny ráno jsem nucen vyslechnout několik uřvaných Irských slaďáků, které mě vedou k rozodnutí, že zítra ráno zavedu řeč na téma noční klid.

První den cesty do Irska

Příjezd na letiště odbavení, pasová kontrola, odletový salónek – to všechno proběhlo s velkými časovými rezervami v podstatě docela nudně. Při čekání jsem si konečně po několika desítkách hodin činorodých příprav na akci konečně uvědomil, co mě čeká. Doufám, že to bude stát za to, mám trochu pochybnosti.

V letadle je nehorázně plno. Mačkáme se tam celou cestu, není kam dát příruční zavazadlo ani bundu, ze které pokaždé, když ji zmáčknu, vyletí chomáč peří. Sqjelá akcelerace, námraza na oknech, kafe za pět euro, tři korekce směru letu. Přečetl jsem první kapitolu Pnina, skládám poklonu Nabokovi a objevuji nepatrné paralely v životě hlavní postavy této (malinko autobiografické) knihy.

V Londýně nabíráme zpoždění pět minut. Venku je nehorázně hnusně, naštěstí jen přebíháme do skleněného bludiště chodeb. Po pěti (!) minutách svižné chůze podle cedulí vzdávám pokusy napojit skleněný labyrint na svoji myšlenkovou kopii plánku letiště, který mám pro jistotu s sebou. Vzápětí se dostáváme k přepážce. Doufám, že po mě nebudou chtít boarding pass, který už od nástupu do letadla nemůžu najít. Nechtěli. Prostor kolem splynul (jako obvykle s se sotva slyšitelným „plopnutím“) s mojí původní představou letiště a já sebejistě zamířil srkz spousty přepážek a obchodů k informační tabuli, pak na check-in zone J. Moje první věta v Anglii: „Ee? Pardon. Speak slowly please“. Nevím proč, ale chtěl po mě vízum. Anebo jsem mu nerozuměl.

Asi neví, že je ČR v EU. Nakonec to vzdal, přehlédl, že můj batoh váží o kilo víc a já zamířil k další sérii kontrol (když už máte opasek s kovovou přezkou, neberte si padající kalhoty). Trpělivě zpracovávám příliv informací.

• V odletovém salónku zjišťuji při pohledu na mobil že je 20:02.
• Zrak mi utkví na infomonitoru a dozvídám se, že mám jít k bráně 41.
• Dle itineráře letadlo do Dublinu odlétá 20:10
• Opatrné nahlédnutí do paměti mě informuje o tom, že brány se zavírají deset minut před odletem.

Výsledek? Ačkoliv jsem se nikde nezdržel a pečlivě předbíhal kde se dalo, přestoupit za 35 minut není možné.

Není lepší útěchy při neúspěchu plánu, než na jeho místě udělat nový plán anebo mít jiný již v záloze.

-- Paul

Co naplat, nastavuji hodiny v mobilu o hodinu zpět a mám ještě dobrých padesát minut na jednu obloženou veku. Právě mě došlo potvrzení přihlášky na MZLU, super.

Studium plánu se mi dost vyplatilo a taky musím pochválit Standstetské letiště za sqjelou organizaci.

Další let – mnohem přátelštější atmosféra. Slečna se hádá se stewardem, že potřebuje na záchod, ten ji nechce pustit, že ještě nejsme v příslušné letové hladině. Slečně je na zvracení a dostává papírový pytlík. Venku je tma. Čeština už se úplně vytratila, ale zato tu znějí (asi trochu naopilí) pasažéři. Vypadá to na nějaký britský pop. Z několika hlášení od letušek a kapitána jsem rozuměl dvěma slovům (thank you).

Hned se začítám do Pnina. Zhltám znovu celou první kapitolu a pak i druhou. Objevuji výrazné paralely v dějové linii hlavního hrdiny a desítkách drobných postřehů, kterými se po cestě bavím. Hlavní hrdina je mi velice symatický. Obdivuji Nabokovův styl.

Když jsem včera dostál svých předsevzatých povinností člena vedení oddílu a, ačkoliv bych mohl podobnou větu, jak je patrné z mého posledního příspěvku, prohlásit o mnoha dalších potenciálních činnostech, došel na radu Medvědů, ukázalo se, že mně osud tento smysl pro povinnost oplácí více než štědře tím, že mi přihrává Vikkiho zmínku o Pecákovi, který „je přece teď v Irsku a pokud vím tak v zrovna v Dublinu“.

Krátký pohled na manuál telefonní budky, chvilka hledání v informační složce, kam jsem si ve světlé chvilce zapsal předvolbu Irska a už na druhé straně slyším nesrozumitelný zvuk. Zkouším: „Ahoj? Taky Orwen?“. Pozitivní reakce. Pecák mně ve čtyřeurové chvilce popisuje jaxe k němu dostanu „... tak až vystoupíš na Oukonelce, zase zavolej, já ti půjdu naproti“. První autobus je plný, do druhého už se nacpu. Jízdní řád tvrdí, že cesta stojí 1.85 eura, platím dvě a dostávám účtenku na 1.35. Po necelé minutě váhání si přisednu k blonďaté Irce, které by mohlo být tak stejně co mě. poté, co přijme jeden telefonát, zjišťuji, že je to Češka. To mě rozhodí a pár minut se odhodlávám se jí zeptat, kde že je moje cílová stanice. Bez jediného náznaku překvapení mně poradí a já dávám naplno průchod své komunikativní povaze a půl hodiny mlčíme. Slečnu to asi zaujalo, takže nejen, že omylem přejede svoji zastávku, ale vystupuje se mnou, dělá mi dva kilometry průvodkyni Dublinem a v poslední řadě, po popisu desítek nejrůznějších památek, se z původní Irky vyklube Irena z Plzně.

Krátkozraký chápe, že na lovu netrefil zajíce. Proč se ten, kdo je nesmělý, diví, že není milován?

-- Maurois

Sotva mi zmizí z dohledu setkávám se Pecákem, který mě už značně rozespalého uvádí do svého bytu a dozvídám se desítky zajímavostí o Irsku (např.: Newgrange 3200přKr), dostávám zelený čaj, matrace na spaní a uléhám s přesvědčením, že pohostinnost Irů je asi hodně nakažlivá. Vždyť Pecák zde je teprv od ledna.

Dnešní výdaje (v eurech):

• 4 první telefonát Pecákovi
• 2 autobus k Pecákovi

Dublin 01:17 místního času, 02:17 našeho

přípravy na cestu II. (odbavení a nástup)

Proces nástupu do letadla probíhá IMHO asi takto: Odbavení (check-in), kontrola pasů (passport control), prohledání (security search), projití branou do letadla.

Po odbavení člověk dostane stvrzenku na zavazalo a tzv. boarding card, který mě opravňuje projít přes kontrolu pasů a prohledání do passanger area, kde už jen čekám na otevření brány. Boarding card by měla být platná (obecně) jen s letenkou (tvrdí Wikipedie), ale Raynair se ve FAQ chlubí:

Ryanair je letecká společnost bez letenek, proto si s vyzvedáváním letenek nemusíte dělat starosti. Stačí si zapamatovat referenční číslo rezervace a na mezinárodních letech předložit pas, na domácích letech a letech mezi Irskem a velkou Británií pak přijatelný doklad s fotografií.

Bording cards se pak vysbírávají při průchodu branou do letadla.

Termíny:

• -2:00 Už je možné se odbavovat v jedné z Check-in zone
• -0:40 Konec možnosti odbavení
• -0:30 Otevírá se brána do letadla
• -0:20 Zavírá se brána do letadla
• -0:00 Odlet

Zavazadla:

Podaná zavazadla musejí být označena číslem potvrzení letu pasažéra, případně jménem, adresou a kontaktními telefonními čísly pasažéra. Nevyhovění tomuto požadavku může způsobit značné zpoždění vypátrání vašeho zavazadla při jeho případném odeslání nesprávným letem.

Jupí. Na nemluvňata se nevztahuje nárok na povolený hmotnostní limit pro zavazadla.