Change in meaning
Jak jistě většina středoškoláků a vysokoškoláků tuší, v angličtině existují slovesa, která se obvykle nepoužívají v čase přítomném průběhovém. Jsou to například slovesa smyslového vnímání (perception) nebo vyjadřující „vlastnění“ (possesion). Jak tedy vysvětlit věty typu: „I’m seeing the pretty girl on monday.“ či „Drc is having a good time now.“?
Teď v tom mám konečně jasno 
.
Ne dost na to, abych to dokázal smysluplně popsat, ale ona slovesa v průběhovém tvaru jsou chápána v jiném významu, než který najde pečlivý začátečník ve slovníku. Ve větě s pěknou dívkou se seeing vyskytuje ve významu visiting a Drcovo having se dá stejně dobře chápat jako experiencing.
Vypadá to jako kdyby veliký tvůrce angličtiny začal kdysi dávno dělat chyby a v dalších verzích se je těmito záplatami ve formě change in meaning snažil ospravedlnit.
Den třetí – první den ve škole
Ráno pro mě jako vždy začíná vykašlaným chumáčem hlenu. Kromě toho si až na občasné intenzivní bolesti hlavy nemám moc na co stěžovat. Dostáváme toasty s máslem a cornflakes, nastupujeme do auta, kterým nás (vyjímečně) Catherine odváží ke škole.
V autě se mě potřetí zeptá zda jsem před rozřazovacím testem nervózní a já jí potřetí odpovídám, že si nemyslím, že mě něco takového čeká – mám objednaný FCE preparation course a tak tiše předpokládám, že není žádné FCE pro začátečníky a FCE pro pokročilé.
…dodnes se největších chyb dopouštíme obvykle činností, která vychází z předpokladů na pohled tak přirozených, že nikoho ani nenapadlo o nich pochybovat.
– Andreski
V recepci, což je docela velká, vzdušná místnost s červenými čalouněnými křesílky obestavěná stojany s reklamními letáky se marně rozhlížím po ve snaze zahlédnout malou nenápadnou anténku trčící ze stropu, která by potvrdila informaci o bezdrátovém přístupu na internet z vlastních notebooků. Nikde nic. Hodinová přednáška o škole, která se ukázala být docela kvalitní a plná dobře myšlených pravidel mně trochu uspala, ale když v nepozorované chvilce začal pedagog, jehož jméno si bohužel nepamatuji, což však nejspíš ničemu nevadí, jelikož si nemyslím, že bude mít ještě nějakou důležitější roli, vysvětlovat, jak vyplnit tu či onu sekci v testu, který nás za hodinu čeká, zklamaně jsem začal dávat pozor.
Rozřazovací test (trvající 1.5 hodiny připravený samotnou Cambridge) se nakonec ukázal být docela složitý, a to nejen pro mě, ale i pro mého nového kamaráda z Prahé (jméno si opět nepamatuji), studenta informatiky na zemědělské univerzitě (zatím jsem ani trochu nepochopil, co se tam vlastně učil), který už tu je čtrnáct dní a má za sebou několik dvacetidolarových výletů po okolí. Nejlevnější obchod v dosahu školy je supermarket (3 eura za bochník chleba) a benzínka (1.3 eura za muffina).
Pobřežní cestu domů, lemovanou záchrannými kruhy s nápisy „stolen lifering – stolen life“ bičovanou studeným slaným větrem a minutovými přeháňkami jsem opustil a ve snaze vyhnout se nejprudším poryvům a prozkoumat město, vydal jsem se kolem nádherně zeleného parku o rozloze asi čtyř kilometrů. Schválně říkám kolem. Tady v Galway je asi tolik parků co u nás, jen většinou mívají větší rozlohu. Přibližně 80% z nich je oplocených a u vstupu se dožadují vysokého vstupného a golfové hole. Tenhle bohužel patři k té věšině. Asi na dvacet vteřin vysvitlo slunce. Je to zážitek. Místní tady považují déšť za obvyklé počasí. To, čemu říkají nice weather, nastává pokaždé, když zrovna neprší u toho nefouká a u toho není opravdu zima. Sníh tu však padá jen velice zřídka, vykládala Catherine, a když už padá, nestává se, že by na zemi zůstal ležet v pevné formě.
– Strašlivá bouře řádila 8. t. m. po celých Čechách, Rakousích, Štyrsku a j. Neobyčejně teplé počasí druhé polovice února, prvních dní březnových bylo as přičinou takového rozklácení živlu, že na vzdálí sta mil v neobýčejný čas hromovými ranami země se otřásala a více lidských životů bylo utraceno.
V Táboře rozzuřil se ráno vichr, v 8 hodin černé mraky přelétaly nad hlavami našimi, z těží bylo možno vyjíti na ulici z nenadání se zablesklo a v tom i do věže uhodilo. Blesk svezl se hromosvodem. Po chvíli zablesklo se podruhé, – děsně vznešený obraz bouře – rachot hromu ale již hned nenásledoval – bouře letěla již dále, dlouhým děsným duněním odchod svůj znamenajíc. Počasí ošklivé, vichřice po celý den ještě trvala trhajíc plech, tašky se střech, a stromy vyvracujíc. Směr bouře byl od západu k východu.
…
Rovněž strašně stihla bouřka Dírnou, kde blesk také do farního kostela udeřil, okny do vnitř chrámu sjel a 33 přítomných žen a 2 muže popálil. Popálení ač u některých dosti značné, není přece životu nebezpečné; mimo tyto popálené omráčil zároveň značný počet přítomných. Veliké zděšení jalo všecky, již přitomni tu byli právě pobožnosti křížové cesty. …
– Týdeník Tábor, 1902
Cesta domů se tak protáhla na hodinu a do večeře mi tak zbyla mi ještě hodinka na šlofíka. Po večeři jsem naznal, že mám zvýšenou teplotu a zamířil ji srazit (poprvé a vzhledem k ceně možná naposled) s Floriánem do blízké hospůdky na vyhlášený Guiness, který mi, ačkoli jsem to nečekal, docela zachutnal. S teplotou však nic nesvedl. Těším se na zítřek, až se budu moct konečně pořádně připojit na Net.
Celé to rozmazávání okamžiků náhodně vylovených z oněch uplynulých několika dnů cesty cesty ve snaze sestavit vzniklé šmouhy do celkového obrazu, který by měl i nějakou hlavu a patu spojenou plytkou chronologickou strukturou, tímto považuji za ukončené. To však neznamená, že mě narůstající odloučenost od českého jazyka nebude i nadále nutit k pestrým jazykovým exhibicím.
Den druhý – cesta do Galway
Myslíte si, že má nějaká část vašeho mozku na starost smiřování se se skutečností? Pokud jsem nějakou měl, tak prodělal drsnou ranní rozcvičku, neboť stav po pěti hodinách spánku na nepohodlných matracích se vůbec nedá srovnat s realisticky živým a nerealisticky příjemným snem, ze kterého mě vytrhl v 7:01 mobil dožadující se mé pozornosti.
Nějaká ta „snídaňka“ a pak pochod údajně vyhlášenou uličkou hospod Temple bar v závěsu za úklidovým autem, které mělo nejspíš na svědomí, že jsem nebyl schopný ověřit, co je pravdy na tom, že potenciální ranní chodec musí kličkovat, aby mu na podrážkách nezůstaly stopy většiny nápojů, které se v okolních krčmách čepují.
Autobusové nádraží jsme našel dle Pecákova popisu snadno a při pohledu na ceny mě zahřálo zjištění, že využitím nejbližšího spoje do Galway ušetřím čyři eura oproti původnímu plánu. Ten předpokládal, že použiji autobus společnosti Citylink jedoucí z letiště. V 9:00 nacpaný dopravní prostředek vyrazil, začalo pršet a já usnul. Občasné probuzení a vyhlédnutí z okénka mě ujistilo, že celé Irsko je protkané stěnami a ploty, že je zde spoustu ovcí, že stále lije a že nemám deštník ani pláštěnku. I made a big mistake that I travell to Ireland and I haven’t any umbrella, napadl mě věta, kterou jsem se rozhodl nenápadně utrousit před svojí landlady (toto tento výraz překládá 1311tistránkový slovník od FIN publishing jako domácí paní a English in 20 minutes a day je používá pro označení ženy v hostitelské rodině).
Galway mě přivítalo hnusným studeným počasím (6°C podle palubního počítače autobusu), větrem a deštěm. Než jsem se rozkoukal, většina vysoupivšího davu se rozprchla a zbytek těch, kteří se možná pozítří stanou mými spolužáky nalezl do přistavených taxíků. Pokusy o nalezení nějakého záchytného bodu, který by mi pomohl dostat se levně pár kilometrů na západ a nezmoknout přitom na kost, jsem prohlásil za neúspěšné a obvinil z toho svoji ospalost a místní informační centrum, ve kterém nebyla žádná rozumná mapa Galway.
Po krkolomném rozhovoru se slečnou na informacích jsem našel asi půl kilometru vzdálenou zastávku autobusu, zaplatil euro a půl a nechal se odvézt k Clybaun Heights (což se neobešlo bez dalších diskuzí se řidičem i pasažéry, které mě přesvědčily, že jít studovat angličtinu nebyl špatný nápad).
Autobus mě vyplivnul do řídkého deště ve čtvrti připomínající napůl Řečkovice a napůl Bosonohy (tím ovšem nechci nijak naznačovat, že by zmíněné čtvrti měly cokoli společného). Mapa mi vymezila asi půl kilometru čtverečního, a asi po patnácti minutách proplétání mezi zahrádkami místních vilek, zjišťuji, že v číslování domů nemají o nic větší systém než já ve svém naivním pokusu zalézt do tepla domu číslo osm na Clybaun Heights.
Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit.
– Hemingway
Po půl hodině nacházím neoznačený dům mezi sedmičkou a devítkou a odevzdaně se před něj postavím a nechávám na sebe štěkat rozčilenou bílou fenu s pooperační jizvou na vyholených zádech.
Otevřel mi poněkud srandovně vypadající oplácaný mladík, kterého jsem odhadl na „Brian 01/02/88 M“ a představil se mi jako Brain, ukázal mi sympatický dům dal mi na výběr ze dvou pokojů a zanechal mě v tom menším a teplejším s kypící nedočkavostí natáhnout se na vyzývavě měkkou postel a oddat se aspoň hodinovému nicnedělání.
Po vybalení jsem se seznámil s Catherine Howard – ženou ve středních letech, kratšími vlasy obarvenými na slámově žlutou, poněkud unaveným, ale zřetelně artikulujícím hlasem, zřejmě zvyklým komunikovat se studenty, kteří na tom byli s angličtinou ještě hůř, než já.
Ještě ten den se na scéně obevil Brianův bratr a Catherine’s son v jedné osobě. S jeho dívkou jsem se několikrát s podivuhodnou přesností minul, vém nyní tuto nice girl from Poland nepředstavím. Z bílé fenky se vyklubala Fíbí (jo, přesně podle ní se jmenuje) a v neposlední řadě David – manžel Catherine, postarší muž nevýrazného vzhledu s lesklou pleší prorostlou bílými chomáči. Můj paměťový potenciál pak u večeře, která se sestávalo s podivné kombinace neoloupaných brambor, jakýchsi rybích kuliček a spousty zeleniny, překročil bratr Briana, jenž se naštěstí jen kolem naštěstí jen mihnul a já mohl rezervu využít na Floriána – černovlasého pětadvacetiletého švýcara, kterého sem poslala jeho firma BMW, aby svoji angličtinu zdokonalil aspoň na intermediate level. Mluví prostě o něco hůř a nezmění to ani prohlášení Catherine: „Your english level is quite simmilar“, po kterém jsem se místo Pnina pustil do Gosebumps s podtitulem „The ghost next door“ (s hořící dvanáctiletou dívkou na titulní straně), knihy jenž se tu stala patrně jakýmsi (naštěstí) mlčenlivým pozůstatkem návštěvy nějakého předchozího studenta.
Lepší představa o sobě samém vede k lepším výkonům. Říká se: „Budete tím člověkem, kterého v sobě vidíte.“ (str. 517)
– Werther, Davis
Pln úvah, spíš o tom, co už jsem zažil, než to co mě čeká jsem usnul v předtuše zítřejší nudné neděle, kdy si budu moct pořádně zážitky přeskládat a vrhnout se do nového školního týdne s čistou myslí připravenou vypořádat se s další oblastí, která bude tvořit mé nové životní prostředí.
Ve dvě hodiny ráno jsem nucen vyslechnout několik uřvaných Irských slaďáků, které mě vedou k rozodnutí, že zítra ráno zavedu řeč na téma noční klid.
První den cesty do Irska
Příjezd na letiště odbavení, pasová kontrola, odletový salónek – to všechno proběhlo s velkými časovými rezervami v podstatě docela nudně. Při čekání jsem si konečně po několika desítkách hodin činorodých příprav na akci konečně uvědomil, co mě čeká. Doufám, že to bude stát za to, mám trochu pochybnosti.
V letadle je nehorázně plno. Mačkáme se tam celou cestu, není kam dát příruční zavazadlo ani bundu, ze které pokaždé, když ji zmáčknu, vyletí chomáč peří. Sqjelá akcelerace, námraza na oknech, kafe za pět euro, tři korekce směru letu. Přečetl jsem první kapitolu Pnina, skládám poklonu Nabokovi a objevuji nepatrné paralely v životě hlavní postavy této (malinko autobiografické) knihy.
V Londýně nabíráme zpoždění pět minut. Venku je nehorázně hnusně, naštěstí jen přebíháme do skleněného bludiště chodeb. Po pěti (!) minutách svižné chůze podle cedulí vzdávám pokusy napojit skleněný labyrint na svoji myšlenkovou kopii plánku letiště, který mám pro jistotu s sebou. Vzápětí se dostáváme k přepážce. Doufám, že po mě nebudou chtít boarding pass, který už od nástupu do letadla nemůžu najít. Nechtěli. Prostor kolem splynul (jako obvykle s se sotva slyšitelným „plopnutím“) s mojí původní představou letiště a já sebejistě zamířil srkz spousty přepážek a obchodů k informační tabuli, pak na check-in zone J. Moje první věta v Anglii: „Ee? Pardon. Speak slowly please“. Nevím proč, ale chtěl po mě vízum. Anebo jsem mu nerozuměl.
Asi neví, že je ČR v EU. Nakonec to vzdal, přehlédl, že můj batoh váží o kilo víc a já zamířil k další sérii kontrol (když už máte opasek s kovovou přezkou, neberte si padající kalhoty). Trpělivě zpracovávám příliv informací.
- V odletovém salónku zjišťuji při pohledu na mobil že je 20:02.
- Zrak mi utkví na infomonitoru a dozvídám se, že mám jít k bráně 41.
- Dle itineráře letadlo do Dublinu odlétá 20:10
- Opatrné nahlédnutí do paměti mě informuje o tom, že brány se zavírají deset minut před odletem.
Výsledek? Ačkoliv jsem se nikde nezdržel a pečlivě předbíhal kde se dalo, přestoupit za 35 minut není možné.
Není lepší útěchy při neúspěchu plánu, než na jeho místě udělat nový plán anebo mít jiný již v záloze.
– Paul
Co naplat, nastavuji hodiny v mobilu o hodinu zpět a mám ještě dobrých padesát minut na jednu obloženou veku. Právě mě došlo potvrzení přihlášky na MZLU, super.
Studium plánu se mi dost vyplatilo a taky musím pochválit Standstetské letiště za sqjelou organizaci.
Další let – mnohem přátelštější atmosféra. Slečna se hádá se stewardem, že potřebuje na záchod, ten ji nechce pustit, že ještě nejsme v příslušné letové hladině. Slečně je na zvracení a dostává papírový pytlík. Venku je tma. Čeština už se úplně vytratila, ale zato tu znějí (asi trochu naopilí) pasažéři. Vypadá to na nějaký britský pop. Z několika hlášení od letušek a kapitána jsem rozuměl dvěma slovům (thank you).
Hned se začítám do Pnina. Zhltám znovu celou první kapitolu a pak i druhou. Objevuji výrazné paralely v dějové linii hlavního hrdiny a desítkách drobných postřehů, kterými se po cestě bavím. Hlavní hrdina je mi velice symatický. Obdivuji Nabokovův styl.
Když jsem včera dostál svých předsevzatých povinností člena vedení oddílu a, ačkoliv bych mohl podobnou větu, jak je patrné z mého posledního příspěvku, prohlásit o mnoha dalších potenciálních činnostech, došel na radu Medvědů, ukázalo se, že mně osud tento smysl pro povinnost oplácí více než štědře tím, že mi přihrává Vikkiho zmínku o Pecákovi, který „je přece teď v Irsku a pokud vím tak v zrovna v Dublinu“.
Krátký pohled na manuál telefonní budky, chvilka hledání v informační složce, kam jsem si ve světlé chvilce zapsal předvolbu Irska a už na druhé straně slyším nesrozumitelný zvuk. Zkouším: „Ahoj? Taky Orwen?“. Pozitivní reakce. Pecák mně ve čtyřeurové chvilce popisuje jaxe k němu dostanu „… tak až vystoupíš na Oukonelce, zase zavolej, já ti půjdu naproti“. První autobus je plný, do druhého už se nacpu. Jízdní řád tvrdí, že cesta stojí 1.85 eura, platím dvě a dostávám účtenku na 1.35. Po necelé minutě váhání si přisednu k blonďaté Irce, které by mohlo být tak stejně co mě. poté, co přijme jeden telefonát, zjišťuji, že je to Češka. To mě rozhodí a pár minut se odhodlávám se jí zeptat, kde že je moje cílová stanice. Bez jediného náznaku překvapení mně poradí a já dávám naplno průchod své komunikativní povaze a půl hodiny mlčíme. Slečnu to asi zaujalo, takže nejen, že omylem přejede svoji zastávku, ale vystupuje se mnou, dělá mi dva kilometry průvodkyni Dublinem a v poslední řadě, po popisu desítek nejrůznějších památek, se z původní Irky vyklube Irena z Plzně.
Krátkozraký chápe, že na lovu netrefil zajíce. Proč se ten, kdo je nesmělý, diví, že není milován?
– Maurois
Sotva mi zmizí z dohledu setkávám se Pecákem, který mě už značně rozespalého uvádí do svého bytu a dozvídám se desítky zajímavostí o Irsku (např.: Newgrange 3200přKr), dostávám zelený čaj, matrace na spaní a uléhám s přesvědčením, že pohostinnost Irů je asi hodně nakažlivá. Vždyť Pecák zde je teprv od ledna.
Dnešní výdaje (v eurech):
- 4 první telefonát Pecákovi
- 2 autobus k Pecákovi
Dublin 01:17 místního času, 02:17 našeho
Už zase nestíhám…
Nejhorší, co se vám může stát před cestou do zahraničí je onemocnět těsně před tím. Už s tím mám své zkušenosti a nikomu to rozhodně nepřeji. Já se právě uzdravil a koukám, že už se ani nestihnu rozkoukat, protože toho musím stihnout hafo.. Jen pro úplnost si zde udělám neúplný ( :-p ) seznam toho, co jsem musel (musím) během dvou dnů stihout všechno stihnout.
- cestovní pojištění
- dodělat stránky firmě H-data (pokud budete mít štěstí a já právě zaplý počítač, mrkněte se na moji rozpracovanou verzi na http://195.47.94.23
- před odjezdem zabezpečit domácí síť, počítač a vydat instrukce pro případ nenadálé události
- zavolat hostitelské rodině, že přijedu (nutná formalita)
- jít na kontrolu za doktorem
- vyzvednou si výplatu u firmy Com4 (nestihnu)
- vyzvednout si IR port
- nasázet 18 stran Ajeťáka
- jít nakoupit věci, které s sebou potřebuju podle seznamu, který musím napsat
- domluvit ubytování na výlet, který garantuji, ačkoli tady nebudu
- napsat si CV v angličtině (nestihnu)
- přichystat noťas
- sehnat si materiály k přijímačkám (díky Snorťo)
- odeslat čestné prohlášení na VUT
- vyzvednout si Eurořidičák (nestihnu)
- koupit tlustou knížku nna kupón, který by mi jinak propadl (Asi to bude Pnin)
- sbalit se, zapamatovat si údaje (kódy, časy letů, plánek přestupního letiště, atp…)
- poslouchat angličtinu (nestihnu)
- vyřešit plandavost popruhů u Gemmy, aby se nezasekla v útrobách rentgenu
- a další… (které již nejsou tak neosobní
)
Až se naskytne trochu času, pokusím se tady po sobě opravit chyby a vytvořit nějaké odkazy. Čas je pouze otázkou priorit můj milý deníčku.
[ live web on-line ] cameras in Galway
… aneb temperamentní síťové foťáky na čáře v Galway …
Jediné webkamery, které jsem našel jsou na http://www.galway.net/galwayguide/webcam/. Pokud vás zajímá, kde přesně se nachází, dohledal jsem k nim i jejich skutečnou polohu. Ta je spíš pro mě, kdybych se tam někdy přišel vystavovat.
Aktualizace: Napsal jsem jednoduchý skriptík na automatické znovunačítání (reload) webů či obrázků. Prakticky jsem ho pořádně netestoval, ale při srávném nastavení vyždímá z cílového serveru víc dat, než povolí limity. Za vše hovoří praktická ukázka (jo, ovládání není moc user-friendly, ale to snad ani nikdo nepotřebuje).
Jak tak nad tím přemýšlím, dalo by se to načítat dopředu do bufferu a pak jen pomocí javascriptu měnit. Myslím, že by se to dalo vytáhnout až třeba na čtyři snímky za sekundu… Ale na to teď nemám čas
Novinky z INTACT s.r.o. a trocha filosofie
Dnes mi došel z INTACT s.r.o. milý mail; dovolim si vytrhnout z kontextu jednu větu:
Bohuzel pripojeni notebooku v hostitelskych rodinach neni mozny, ale ve skole to mozne je.
Forma mi sice připomněla první otázku z obrázku, který jsem nedávno řešil, pro mě však zůstává důležitý obsah. Ten mě přivedl k následující úvaze a otázce.
Úvaha.
Třetí století našeho letopočtu. Představte si věřícího člověha. Opravu věřícího, toho, který svoji víru opravdu považuje za smysl (nikoli prostředek) svého života. Víru zdědil po příbuzných a dnes – po tolika letech víry bez faktické opory – se mu do ruky dostala Bible. Má to však háček – on je Egypťan a ovládá tedy jen koptštinu a Bible je aramejsky. Překlad do jeho rodného jazyka (Sahidského dialektu koptšitny) proběhne až v příštích padesáti letech. Kolik úsilí bude věnovat tomu, aby se naučil aramejštinu (nebo latinu, latinský přklad už byl také k disopzici)? V jeho okolí je křesťanů velice málo a prakticky nikdo, kdo by mu s překladem pomohl. Dokáže žít s tím, že jeho víra nikdy nebude taková, jaká by mohla být? Taková jaká by měla být? Anebo opustí své přátele a bude se věnovat intenzivně aramejštině, dokud Bibli pořádně nepochopí a neobohatí svoji víru na snesitelnou úroveň? Asi to závisí na něm, že
Po této zdánlivě nesouvisející úvaze bych rád zdůraznil že jsem ateista. Nyní se pokusím výše uvedený odstavec nějak navlíknout na sebe a cestu do Irska.
Moji životní filosofii asi nejlépe vystihuje tento web (opovažte si někdo na mě udělat podle toho názor). Ačkoliv nejsem tak zoufalý případ jako Egypťan z úvahy, rád bych panu Nicku Bostromovi rozuměl. Ne že bych to se svou angličtinou nedokázal aspoň orientačně přeložit, ale rád bych tomu prostě rozuměl víc. A hurá – je tu další důvod proč je do Irska studovat angličtinu .
A nakonec – co mě k úvaze vedlo? Abych zakončil bloudění v kruhu, vrátím se zpět k obashu věty, kterou jsem tak neurvale vytrhl z došlého mailu. Sice nebudu moct být na internetu „doma“ v hostitelské rodině, ale na Net se pravděpodobně dostanu denně. To umožuje tomuto blogu dostát svému předem deklarovanému účelu. Zároveń jsem si však (už poněkolikáté) uvědomil, jak je (nejen pro mě) důležité být online.
Kdo si podrobně prostuduje zápisy z přednášek Nicka Bostroma snad bude dost qalifikovaný si na otázku odopvědět.
Která paralela je v naší simulaci bližší pojmu smrt? Je to jen odpojení ze systému, nebo odepření strojového času?
Jinými slovy – existuje něco jako posmrtný život?
Zdeňka protinožcem
Včera v noci jem se trochu nudil a obevil u toho nádherný fakt. Moje kamarádka a spolužačka z gymplu se právě nachází v Sydney. Napadlo mě tedy – budu od ní dál tady nebo v Irsku? Odpověď nebyla vůbec jednoduchá. Vyzkoušel jsem tři metody
- selský rozum a mapa světa
- výpočet podle zeměpisné šířky a délky (longtitude & latitude)
- měření na glóbusu a nějaké to rýsování
Všechny postupy přinesly kýžené ovoce v podobě oblasti někde uprostřed Atlantiku, na jih od Islandu (či Grónska) a na západ od Francie (či Irska) která by měla být vůči Zdeňce na opačné straně světa.
Metodou první jsem získal přiložené schema, metoda druhá mi mj. přinesla souřadnice Sydney (-34 stupňů severní šířky a 151 stupňů východní délky – snad jsem to napsal dobře). Poslední metodou jsem spočítal přibližnou vzdálenost Brna od Sydney (12 200 km) a od Galway (12 600 km). Pochopitelně „vzdušnou“ čarou. Pro srovnání: Průměr Země je vzhledem k této situaci nějakých 12 730 km.
Zajímavý je taky fakt, že i když je Irsko na opačnou stranu od Sydney (vzhledem k Brnu) a je nějakých 1 800 km daleko, tak tím, že se do něj přesunu, vzdálenost od Zdeňky zvětším jen o hloupých 400 km.
-
Detekce Cenzury
Podpora
Aktuálně
- Pres noc za oknem trochu nasnezilo :-) http://t.co/hypSXDr3
- @jochocz proc?
- @adent tohle zrovna docela cool je ;-) (ale jo, meli by si to ujasnit)
Poslední alba
