Úraz ve škole a zodpovědnost
ilustrační foto
Vstup do budovy Q v areálu Mendelu je tvořen dvojitou bariérou z mohutných prosklených dveří s kovovým rámem. Vypadá to, jakoby hmotnost tohoto pohyblivého kolosu byla daná nějakou zbrusu novou protipožární vyhláškou, která má zabránit jejich otevření v případě jaderného výbuchu uvnitř budovy. Za konstrukcí však stojí, mnohými studenty z jiných důvodů nenáviděný, návrh Ing. arch. Jana Chlupa. Tak jako tak, pro některé lehčí studentky je vstup do školy podobný jedné ze závěrečných scén (6min video) Ghost in the Shell (androidka, jedna z hlavních postav, se v ní oděna jen do nefunkčního maskovacího zařízení pokouší otevřít jistý druh tanku).
//
I proto jsou dveře vybaveny pohybovým čidlem a těžkou hydraulikou, která s nimi manipuluje.
Fotobuňka reaguje na vstup procházejícího přibližně čtyři metry před jeho potenciálním kontaktem s dveřmi. Dveře tak mají při mé cestovní rychlosti 2m/s zhruba dvě sekundy na otevření. Nestačí to úplně. Aby nedošlo k přetížení hlavní rozvodné sítě, otavírají se poměrně pomalu, a aby nemusel rychlejší chodec zpomalit, je nutné se drobnou kličkou pootevřenými dveřmi (s drobným vychýlením trajektorie) provlíknout.
Zmíněné „provlíknutí“ je mnoho let optimalizovaný, asi desetinu vteřiny trvající, pohyb vycházející z předpokladu, že rychlost otevíraných dveří je konstantní. Vstupní dveře si od včerejšího odpoledne vybraly právě tu „provlíkací“ desetinu vteřiny aby se pochlubily svým novým dárkem k Novému roku – brzdou. Ta je v nejnevhodnější chvíli s pořádnou ránou zasekne na místě a spustí zpětný chod. Jedná se o chybu.
Hlavní myšlenka tohoto článku je krátké zamyšlení nad určitým posunem v mém chování. Ještě před několika lety bych šel domů, dal si na tržnou ránu pár mašliček a s trochou štěstí se ještě pár týdnu chlubil super jizvou.
Ale dnes?
| vyhledání a informování vrátného o závadě | 15 minut |
| pokus o ošetření v nejbližší nemocnici | 10 minut |
| ošetření v úrazovce | 2 hodiny |
| přeočkování proti tetanu | 1,5 hodiny |
| první návštěva pojišťovny | 15 minut |
| schůzka s univerzitním bezpečákem a vyplňování zprávy o úrazu | 15 minut |
| vytahování stehů | 1 hodina |
| druhá návštěva pojišťovny | 15 minut |
| psaní článku do blogu | 20 minut |
| celkem | cca 6 hodin |
// <![CDATA[
var uri = 'http://impcz.tradedoubler.com/imp?type(js)pool(389908)a(1878208)' + new String (Math.random()).substring (2, 11);
document.write('');
// ]]>
Tak si říkám čím to je. Jsem jenom zvědavej jak tady ty sociální systémy fungují? Jde mi o peníze? Jsem prostě jen starší a ti to tak většinou dělají? Vadila by mi riziko jizvy? Nemám nic lepšího na práci?
Pokračování se dočetete v příspěvku Finanční rekapitulace.
Dojmy z konference MendelNet 2009
O konferenci MendelNet (oficiálně Evropská vědecká konference posluchačů doktorského studia) jsem se dozvěděl z doslechu někdy v době, kdy jsem dokončoval bakalářské studium. Tehdy jsem ji (stejně jako většina mých spolužáků) považoval za nějakou neurčitou akademickou věc, co mě nemusí zajímat. Ne že bych byl konferencemi netknutý – už v té době jsem měl za sebou Cyberspace 2005 a 2007 a nějaké vývojářské (či spíše PR) konference od RedHatu. Na rozdíl od těch předchozích jsem se na této aspoň trochu podílel – sklízením stolů po rautu a příspěvkem ve sborníku.
Takže ty dojmy…
Po zaregistrování mně došel e-mail s odkazem na proforma fakturu na 800,- WTF? Na můj dotaz mi spřízněná slečna organizátorka sdělila, že se omlouvá, že nic platit nemusím že v systému není možné nastavit, aby mi fakturu na 800,- neposlal. Dále mě zaujala jedna zřejmá bezpečnostní díra jejíž detaily tu radši nebudu prezentovat, nicméně – po deseti minutách jsem měl patnáctiřádkový skript, který mi vypsal jména a hesla jedenácti uživatelů. První dojem tedy nic moc.
Další dojem byl mnohem lepší, „neformální setkání“ ve čtvrtek večer se spoustou jídla, pití a pochutin, hudba, tombola.. Normálně na takový akce moc nejsem (zvlášť, když jsem zrovna šel z jiného rautu (doplnit odkaz)), ale atmosféra a organizace – super. Jediným výrazným nedostatek byla kapela, která odmítala hrát potichu a konverzace zúčastněných silně trpěla.
Zlatý hřeb – samotnou konferenci jsem si bohužel moc neužil. Nejlepší prezentace kolidovaly s písemkou na kterou jsem se celou noc učil. Ty dva příspěvky, které jsem slyšel mně však přesvědčily, že úroveň konference není tak hrozná, jakse říká. Srovnávat se Cyberspace však nemůžu – MendelNet je tu přece proto, aby se doktorandi profesionalizovali a použili jej jako odrazový můstek k prestižnějším mezinárodním konferencím. Tuto roli myslím plní dobře.
Roboti na PEF Mendlovy univerzity
Nový obor provozně ekonomické fakuty (Automatizace, řízení a informatika) začal po několika letech své existence postupně díky fakultnímu PR výrazněji lákat nové zájemce o studium. Studenti se dobře slyší na jednoduché a zábavné vějičky; na něco co si umí dobře představit. Třeba:
rozcestník mezi obory na PEF (z webu ústavu informatiky)
Realita je však o něco složitější a nové zájemce o studium bych rád upozornil:
v bakalářském studiu se s roboty (zatím) nepotkáte– aktualizováno- ve druhém roce bakalářského studia věděl v našem ročník co je to kybernetika pouze jediný člověk
- cesta k programování robota je (jak ji vytyčil studijní model) dlážděna diferenciálními a diferenčními rovnicemi
- předměty jako Umělá inteligence, Teorie programovacích jazyků, Cisco nebo Komprimace šifrování jsou taky zajímavé
- pravděpodobně vyletíte na teoretických základech informatiky, programovacích technikách nebo teorii programovacích jazyků
Tak a teď pár fotek z dnešního cvičení 
. Dostali jsme Lego (Lego Midstorm NXT) a na stole jsme měli černou izolačkou vytyčenou trajektorii. Náš úkol byl postavit nějakého robota a naprogramovat jej tak, aby vytyčenou trasu projel (prošel, proplazil, propaval, …). Návod jsme nechali v krabici a postavili první co nás napadlo:
Bohužel jsme měli k dispozici jen jeden optický senzor (robot se tak držel na přechodu izolepy a bílého podkladu stolu), jeho řídící program to však extrémně zjednoduššilo. Na rozdíl od ostatních skupin jsme místo Javy použili klikátko, takže opět obrázek:
řídící schema
Vstoupíme do nekonečné smyčky. Pokud je na senzoru světlo, zapneme motorek B; pokud je tma, pustíme šťávu do motorku C. Jinými slovy:
while(1) {
if (svetlo) motor(B);
else motor(C);
}
Takže ano – s roboty je sranda, ale tento obor je zatím spíš o něčem jiném. Viz třeba mé jiné školní plody.
Update – video z následujícího cvika:
Turnaj v Ufobalu
Včera skončil 29. nížkovský ročník turnaje v Ufobalu (viz www.ufobal.cz). Na hřiště v polovině cesty mezi Prahou a Brnem se tak sjela národní špička sehraných týmů, aby završily léto usilovného tréninku. Z šestnácti zúčastněných týmů nakonec obsadil první místo brněnský tým Hot Dogs. Náš tým Hrana se umístil na sedmé příčce (viz výsledky)
Turnaj je vhodná doba na popularizaci tohoto neznámého sportu, proto se na webu komě oficiálních výsledků brzy objeví rozhovor se člevěkem, který stál u založení Ufobalu, zápis na Wikipedii (viz koncept) a spoustu fotek ze hry.
Královopolský tunel
Minulý víkend, v sobotu 12.9. zorganizovalo ŘSD ČR a Sdružení VMO den otevřených dveří v rozestavěném Královopolském tunelu. Smyslem tunelu je uzavřít pod Královým polem velký městský okruh.
Mám rád velká staveniště. Vždy když kolem stavby procházím – ať už jdu ve dne přes rozestavěný most v Žabinách, nebo na některé ze svých nočních procházek hledám nejkratší průchod skrz stavbu. Říkám si, že když už se musí utratit sedm miliard korun kvůli těm, co si chtějí vozit zadek, smrdí a srážejí chodce – ať z toho aspoň taky něco mám.
Stálo to za to . Ne teda za těch sedm miliard, ale za investovaný čas. František Dobeš z Brněnských komunikací sice tvrdí, že ve druhé polovině roku 2011 den otevřených dveří zopakují, já bych se tam však rád vrátil dřív. Kdo by chtěl v lednu 2010 na exkurzi, nechť se mi ozve – já ji zkusím domluvit.
Red Hat Developer Conference 2009
Jen stručně ze dvou přednášek…
Effective programming techniques – Less Watts/Power Management
Ivana Hutařová prezentovala pár grafů, které demonstrovaly složitosti implementací různých funkcí pro práci v řetězci (stpcpy, memcpy, strncpy, …).
Marcela Maslanová začla povídáním o vláknech Pythonu, pokračovala Perlem a Cčkem – tady jsem se dozvěděl o existenci funkcí calloc a obstack. Při kopírování souboru nám doporučila používat fsync.
Vrátila se Ivana, aby nám zopakovala nějaké optimalizační flagy gcc. Padlo tu známé doporučení, že máme prvně programovat a pak teprve optimalizovat. Následovala pro mě trošku neukotvená část o profilerech (gprof, oprofile a vlagrind).
JBoss Transactions (Ivo Studenský)
3 části: CORBA (OTS), java transactions (JEE), web services
JTA Composition (tady jsem na chvíli usnul – také proto tak zmateně).
Nadchlo mě bohaté občerstvení , ale celkový dojem byl stejně poněkud ospalý.
Ukrajina
Účast
Wheb, Orwen, Bris, Helenka, Axie, Salen, Meivis, Allchen.
Cesta Vlakem
Brno, Bratislava, Budapešť, Mukačevo a Volovec. Cestou jako bychom se schválně vyhýbali Slovensku. My máme Slovensko rádi, ale vlak řídily Deutsche Bahn; snad mají okliku na svědomí ony. Aspoň nás nechaly v první třídě nabít mobil .
Všichni na skále
Na trase byly pouze da přestupy – Budapešť (tam jsme si zadováděli na prolízkách a skoukli řeku) a hraniční přechod na Ukrajinu – Chust.
Hraniční přechod je kapitola sama pro sebe. Kdysi honosná nádražní budova ve stylu zašlého funkcionalismu do které vedou ze strany od kolejí dvoje dveře, mezi kterými je uvitř budovy ukrajinská celní stanice. Celý proces proclení probíhá tak, že vystoupíte z vlaku, vejdete jedněmi dveřmi do budovy, dvojmo vyplníte azbukou nadepsané formuláře, vystojíte si frontu, sdělíte celníkovi finanční obnos, který máte u sebe, a on se rozhodne, zda vás pustí na Ukrajinu. Tam se dá sice po nástupišti dojít přímo, ale to vám pak chybělo v pasu razítko. Zatím co nám během čtyř hodin přesedlávali vlak z užšího rozchodu kolejí na širší (konkrétně z 1435mm na 1520mm – oblast Zakarpatská, kam jsme měli namířeno, sice v minulosti využívala náš užší „severoatlantický“ rozchod, po roce 1945 jej všaktehdejší Sovětský svaz přerozchodoval), snažili jsme se vyhnout místním „soukromým dopravcům“ nabízejícím odvoz do města a kdovíco ještě a raději se uložili ke spánku na lavičkách v nádražní hale.
Do Volovce (ukrajinsky Воловець, rusky Воловец, bělorusky Валавец, maďarsky Volóc) nás vezla malá, zprvu prázdná lokálka, ve které jsme postupně opět usnuli. Před naší cílovou stanicí, když se k ránu do plného vagonu probudil i Bris, nám Wheb s Helenkou kdovíkde sehnali teplý čaj v kelímku (kodvíproč chutnal po táboře).
//
Z „centra“, malého městečka (cca 5000 obyvatel) jsme se už vydali pomalým stoupáním směrem, kterým jsem vytušili mísní hory. Vraky aut, polorozpadlá obývaná stavení, husy, slepice, kdysi bílé satelity, hladoví psi. Ještě jsme ani nevylezi na úbočí prvních kopců a už jsme potkali družné Češky, turistky. „V koločavě si prý dal nějakej zájezdovej autobus klobásy a všichni z nich tekli proudem“, oznámila nám jedna z nich. „No, tak jsme si říkaly, klobásy teda ne – ale znáte to, nějak sme si to rozmyslely a další tři dny to byla sračka jak kráva“, pokračovala poněkud osobní, ale užitečnou informací. Díky, dáme si pozor. Lesů ubývalo a nahrazovaly je borůvky.
Sbíráme borůvky
Ukrajinské hřebeny mají své specifika. Především jde o davy borůvkářů, kteří hřebeny pročesávají a česacími hřebeny plní své vaky modrými bobulemi. Důsledkem toho je krajina pokryta spletí vyježděných cest od nákladních aut, kterým nedělá problém ani třicetistupňová spádnice. Tyto auta vždy zrána dopraví borůvkáře na hřeben a ti se odtud rozprchnou a v malých hloučcích plní svou roli sběračů. Samozřejmě, že jsme jim tu a tam vlezli do zelí a také si dali . A proč zrovna Ukrajina je borůvková velmoc? Snad proto, že pamětníci Černobylu moc dobře vědí, že borůvky zvyšují odolnost vůči radiaci. Spíš to však bude tím, že ukrajinské hory, ač stále ještě poměrně panenské, nechrání žádná legislativa národního parku, která by podobným zásahům bránila. A tak tu vídáme vraky aut, transukrajinský plynovod a neovykle zbastlené radiovysílače.
První den nás hned po výstupu zaskočila hustá mlha, nesouvislý déšť a k večeru i nedostatek míst na spaní. Se západem slunce však déšť ustal, Wheb mi pomohl rozdělat oheň (všude mokro jak kráva) – od té doby jsme žádný večer nepoužili plynový vařič – a první den v horách byl za námi.
Další dny probíhaly za krásného počasí v krásné přírodě, jak už to tak na dokonalých puťácích bývá. Za zmínku stojí jen fakt, že jsme celý druhý den strávili nezamýšleno prohlídkou pravého Ukrajinského údolí a stoupáním na hřeben, po kterém měla vést naše plánovaná cesta, ze které jsme hned první den sešli. Je to krásný pocit, když nemáte tušení kde jste a z naprosté nevědomosti vás po několika hodinách vyvede až Ukrajinský děda, který určuje azimut okolních vesnic mácháním paží a vykřikováním jmen okolních vesnic.
Děvčata stoupají po polotovaru silnice
Ten den jsme většinu času odstoupali po takovém silničním polotovaru – zarovnaná široká cesta s hliněným povrchem, občas vyztužená kameny a v kritických místech obklopená drenážemi. Každých osmnáct metrů vězel uprosřed dřevený kolík. Přemýšleli jsme kvůli čemu tam asi tu silnici staví (hotel?, posílení dopravní infrastruktury?, sjezdovka?), aniž bychom se zamysleli nad tím, kam asi vede. Tím víc nás za jednou zatáčkou překvapil její náhlý konec. Před námi i kolem nás jen hustý les a vedle jen hromádka dřevěných kolíků. Vydali jsme se po spádnici nahoru v domění, že na hřebeni bude cesta. Byla tam – asi před padesáti lety. Než ji téměř celou pohřbil mladý bukový porost.
Pokračování příště.
Očkování proti klíšťové encefalitidě
Média se vždy na podzim naplní doporučeními nabádájící neuvědomělé občany k očkování. Jak to však provést?
Google byl dnes na slovo skoupý tak jsem si párkrát zavolal abych zjistil, co to očkování vlastně obnáší. Samotný proces je jednoduchý. Očkovant dostane sérii načasovaných vakcín:
1. dávka – ideálně na podzim
2. dávka – 1 až 3 měsíce po 1. dávce
3. dávka – 5 až 12 měsíců po 2. dávce
přeočkování – 3 roky po poslední dávce, pak každých 3-5 let
Dva týdny po druhé dávce už by to mělo zabrat. Ale jak k vakcíně dostat? Možnosti jsou dvě.
- Koupit ji na recept v lékárně (500-700kč za dávku) a pak si ji nechat píchnout svým lékařem.
- Jít (nikoli na hygienickou stanici – ta už to nedělá) do nějakého očkovacího centra. Tam vám vakcínu prodají a rovnou píchnout (600kč za dávku).
Cena je docela vysoká, schválně jsem zavolal na pojišťovnu jestli mi na to nepřispějí. A ejhle, ano. Metal Alliance mi dá každý rok 750,- (VZP přispívá jen 600,-).
-
Detekce Cenzury
Podpora
Aktuálně
- Pres noc za oknem trochu nasnezilo :-) http://t.co/hypSXDr3
- @jochocz proc?
- @adent tohle zrovna docela cool je ;-) (ale jo, meli by si to ujasnit)
Poslední alba
